Byl jednou jeden malý chlapec jménem Adam. Nejraději si hrál s autíčky – byli to jeho kamarádi. Každé autíčko mělo své jméno a speciální úlohu. Červené autíčko bylo závodní, žluté bylo taxík a modré bylo policejní. Adam měl dokonce i sanitku a malé hasičské auto.
Bylo sobotní ráno a tatínek měl pro svého synka překvapení. Vešel do pokojíčku a v rukou držel nějakou krabici. Adam zvedl oči od autíček, se kterými si právě hrál na koberci.
„Za to, že ses tak pěkně učil ve škole, máme pro tebe s maminkou překvapení,“ řekl tatínek a sedl si k synovi na koberec.
„Co to je? Otevřeme to, prosííím!“ zvolal nedočkavě chlapec. Když s tatínkovou pomocí krabici otevřeli, byla v ní velká závodní dráha. Adam nevěřil vlastním očím – právě takovou si vždycky přál! A tak se s tatínkem pustili do stavění dráhy. Brzy byl celý koberec zaplněný závodní tratí.
Adam postavil svá autíčka do řady, připravená na start. Do pokojíčku najednou nakoukla Adamova malá sestřička Monika. Posadila se k bráškovi a tatínkovi na koberec, připravená si s nimi hrát. Adamovi se to ale moc nelíbilo – přece jen to byly jeho hračky.
„Nesahej na to, ještě mi to pokazíš! To je můj dárek!“ řekl chlapec naštvaně, když si malá Monika začala hrát s dráhou. Tatínek se na synka podíval a vysvětlil mu, že takhle se se svou sestřičkou mluvit nemá a že se může o novou hračku podělit. Vždyť i ona si s nimi může hrát, i když je ještě malinká.
Adam pouštěl autíčko za autíčkem a radoval se ze své nové závodní dráhy.
„Pojď, teď si to zkus ty,“ řekl tatínek Monice a podal jí malé červené autíčko. Malá blonďatá holčička položila autíčko na start, ale když ho chtěla pustit, aby se rozjelo po dráze, omylem utrhla malou zelenou vlaječku, která signalizovala start.
„Ty jsi to pokazila!“ vykřikl naštvaně Adam. Holčička zesmutněla a tiše odpověděla: „Promiň, Adámku, já jsem nechtěla,“ řekla smutně a odešla z pokojíčku. Bylo jí to moc líto – nechtěla nic pokazit.
„Ale vždyť to opravíme a tvoje sestřička to neudělala schválně. Co kdybys jí ukázal, jak se autíčka pouštějí? Vždyť je ještě malinká, neví, jak na to,“ vysvětlil tatínek a pustil se do opravování vlaječky, což se mu také podařilo.
Adamovi se to sice moc nelíbilo, ale tatínek měl pravdu – jeho sestřička byla ještě malá a určitě to neudělala naschvál. Malá Monika mezitím smutně seděla ve svém pokojíčku – chtěla si s nimi jen hrát. Najednou se ve dveřích objevil její velký bráška.
„Pojď, nic se nestalo. Ukážu ti, jak pouštět autíčka. Nezlobím se,“ řekl Adam a vzal sestřičku za ruku.
Moniku to potěšilo a Adam ji naučil, jak se s autíčky po dráze jezdí. A tak si spolu hráli a z pokojíčku se ozýval jen jejich smích. Předháněli se, které autíčko je nejrychlejší. Jednou vyhrála Monika, jindy zase Adam.
A malý chlapec si uvědomil, že se o svůj dárek může podělit se svou sestřičkou a že se na ni nemůže zlobit, když něco omylem pokazí – vždyť je ještě maličká.
