U jedné špinavé popelnice seděla smutná panenka. Dříve, když ještě byla šťastná a veselá v náručí malé holčičky, si říkala Madlenka. Madlenka vždy dělala své majitelce velkou radost.
Jednoho dne ale malá holčička vyrostla a Madlenku už nepotřebovala. Odložila ji tak ke staré popelnici. Madlenka byla zmáčená deštěm, špinavá a smutná, i v jejím oblečení byste našli nepěkné díry.
Jednoho dne šla ale kolem popelnice jiná holčička. Jmenovala se Markétka. Když viděla Madlenku, neváhala ani chvilku a vzala ji domů. V teplé vodě ji umyla, učesala jí vlásky, ušila nové oblečení a staly se z nich nejlepší kamarádky. Zažily spolu mnoho krásných chvil a zábavy. Zároveň byla Madlenka pro Markétku oporou ve chvíli, kdy byla smutná. Byla dokonce u Markétčiny první lásky, která nebyla zrovna úplně veselá.
Jak ale Markétka rostla, v Madlence sílil pocit strachu. Bála se, že ji za pár let Markétka opustí, stejně jako její první majitelka. Měla strach, že zase skončí u popelnice – nechtěná, opuštěná a roztrhaná. Dny plynuly, ale Madlenčiny nejhorší obavy se stále nenaplňovaly. Když už byla z Markétky dospělá dívka, nastala chvíle, kdy si s panenkou přestala hrát. Nenechala ji však u popelnice. Rozhodla se ji schovat do skříně, ale ne jako nějaký obyčejný kus hadru. Udělala jí tam krásný pelíšek s polštářkem, peřinkou a dalšími plyšovými hračkami. Madlenka si tak nikdy nepřipadala sama.
Jednoho dne se skříň otevřela. Uplynulo už mnoho let. Skříň otevřela právě Markétka, v ruce držela krásné malé miminko a povídala mu: „Terezko, tohle je panenka Madlenka. Prožila jsem s ní obrovský kus života a vždycky mi byla nejlepší kamarádkou. Teď ale bude kamarádkou tvojí.“ Vytáhla Madlenku ze skříně a položila ji k malé Terezce.
Nekonala se tak žádná popelnice, ale naopak – Madlenka opět začala plnit svou funkci. S malou Terezkou vyrůstala od jejího narození, prožila s ní první krůčky, první zoubky a nenechala si ujít ani první školní den. Z opuštěné panenky se tak stala rodinná přítelkyně, která putovala z generace na generaci. Madlenka už si nikdy nepřipadala sama a věděla, že ji nikdo z této rodiny už u popelnice nenechá. A Markétka, i když už byla dospělá, občas potají vešla k Terezce do pokojíčku, vytáhla z kočárku panenku a začala jí vyprávět o všech trápeních, starostech, ale i krásách svého dospělého života.
