Na severu za polárním kruhem žila polární liška Elsa se svou rodinou. Elsa byla nejmladší z pěti sourozenců. Žili v krásné útulné noře, kde měla každá lištička svůj pokojíček.
Všichni sourozenci trávili celé dny venku, dováděli ve sněhu, skákali do vody a užívali si chladného počasí, které takhle daleko na severu vládne. Ale Elsa byla jiná. Neměla ráda sníh, neměla ráda ledovou vodu. Jejím největším snem bylo žít na místě, kde je teplo, svítí sluníčko a kde se může jít zchladit do mírně chladné vody.
Elsa z toho byla hodně smutná. Měla pocit, že do rodiny nepatří. Naštěstí její sourozenci s ní měli opravdu soucit a nenutili ji chodit ven, když nechtěla. Elsa ale trávila celé dny zalezlá v teplé noře a byla hodně osamělá.
„Elso, musíš mezi ostatní. Co tady celá dny sama děláš?“ ptala se nešťastně Elsina maminka. Občas, když maminka takto naléhala, se Elsa překonala a šla se sourozenci ven. Často ale tuto návštěvu chladné přírody odstonala.
V okolí se dávno rozkřiklo, že liščí rodinka má ještě nejmladší dceru, kterou ale skoro nikdo nezná, protože nechodí ven. Liščí máma si taky občas postěžovala a ptala se sousedů v okolí na radu.
Když jednou byla Elsa chvíli venku a choulila se do klubíčka kousek od svých sourozenců, přišel za ní pižmoň Béďa. Byl překvapený, že si Elsa nehraje s ostatními. Elsa mu povyprávěla, jaký má problém.
„Víš, Béďo, a proto si nemůžu hrát se sourozenci venku. Mám pocit, že mi tlapičky přimrznou k zemi a už se nikdy nepohnu,“ vysvětlovala Elsa Béďovi.
Béďa o Else dlouhé dny přemýšlel. Sám byl často vyřazován z kolektivu, protože ještě donedávna neuměl plavat. Rozuměl tomu, jak osaměle se Elsa musí cítit a chtěl jí nějak pomoct. Až na to nakonec kápl! Jeho babička, stará pižmoňka Henrieta, přece ráda plete.
„Babičko moje nejmilejší!“ křičel Béďa už z dálky. Babička Henrieta už také špatně slyšela, bylo nutné zvýšit hlas.
„Babičko, byla bys tak hodná a upletla mojí kamarádce lišce Else svetr? Je jí velká zima, nemůže chodit ani ven,“ popsal Béďa babičce problém.
Asi po týdnu usilovné práce přinesl Béďa lišce Else krásný huňatý pletený svetr, šál a čepici. Elsa tomu nápadu napřed moc nevěřila.
„Když to nezkusím, tak to nezjistím,“ řekla si nakonec a vše si zkusila obléct. Najednou jí v noře začalo být až moc velké teplo, a tak vyběhla za svými sourozenci ven. Ti byli nadšení, když ji viděli. Elsa s nimi začala dovádět, běhat, koulovat se, válet sudy a vše, co nezbedné lišky ve volném čase rády dělají.
Mamince lišce zaplesalo srdce radostí, když viděla, jak Elsa dovádí ve sněhu. Měla velký strach, že až Elsa dospěje, sbalí si kufry a odstěhuje se do teplých krajin. Co by si bez ní počala? Máma liška upekla koláče jako poděkování pro Béďu a jeho babičku Henrietu za ty krásné zimní kousky, které Else moc pomohly.
Do vody se svými sourozenci sice neskákala, ale to jí vůbec nevadilo. Elsa byla najednou velmi šťastná. Všichni přece nemůžeme být stejní.
