Uprostřed šumavských luk a lesů se nacházel přenádherný statek. Nebyl příliš velký, ale o to krásnější byl. Kromě milé rodiny zde bylo mnoho zvířátek. Slepičky, králíčci, kozy, oslíci, ale také kůň Princ a kravička Dorotka.
Princ a Dorotka se většinou pásli nedaleko sebe. Majitelé statku byli velmi vstřícní lidé a vždy s otevřenou náručí přivítali všechny kolemjdoucí. Nejšťastnější vždy byly děti. Šťastně běhaly od jednoho zvířete ke druhému, hladily je a také si je fotily. Největší hvězdou byl ale Princ.
Byl obrovský, stejně jako jeho dobré srdce. Nechal se nejen pohladit, ale často nechal děti, aby se na něm povozily. Ty mu za to vždy donesly něco dobrého. Nejčastěji jablíčka nebo sladkou mrkev. Všechna zvířátka byla na kolemjdoucí zvyklá a jejich pozornost si náramně užívala. Jen kravička Dorotka byla většinou velmi smutná. Viděla, jak si ostatní zvířecí kamarádi užívají pozornost dětí. Jí samotné si ale nikdo nevšímal. „No jo, kdo by si také všímal obyčejné kravky,“ pomyslela si smutně. Nejšťastnější chvílí jejího dne bylo ráno, kdy ji hodný pan statkář chodil podojit a ona se tak aspoň chvíli cítila užitečná. Společnost jí dělal také Princ. Mrzelo ho, že se Dorotka tak trápí. Chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak.
Jednoho dne se proháněl okolo statku a vtom se zarazil. Na zahradě u stolu viděl skupinu návštěvníků. Děti měly mléčné kníry. S nedočkavostí hltaly každý doušek domácího mléka. Dospělí si zase pochvalovali nejen lahodnou kávu s mlékem od Dorotky, ale také výborné domácí sýry, které statkář z Dorotčina mléka vyrábí. Všichni byli šťastní a užívali si společné chvíle u mléčných lahůdek. „No jasně! Tohle musí Dorotka vidět!“ zařehtal radostně Princ a už cválal pro Dorotku.
„Dorotko! Dorotko! Nebuď smutná! Ty jsi to nejužitečnější zvíře na statku!“ netrpělivě na ni vybafnul Princ. Dorotka se podivila a odpověděla mu: „Co to povídáš? Vždyť si mě kromě tebe a statkáře nikdo nevšímá.“ Koník Princ se nenechal odradit Dorotčiným odmítáním a už s ní kráčel ke spokojeným lidem. Dorotka viděla partu lidí, kterým se dělaly boule za ušima z jídla a pití z jejího mléka. Dorotka si uvědomila, že i když to není vždy vidět, dělá lidi šťastnými. Zahodila smutek a rozhodla se, že spolu se statkářem a ostatními zvířátky ukáže kolemjdoucím dětem, kde se bere mléko a jak se vyrábí máslo a sýr. Od té chvíle už si nepřipadala nikdy sama a nedůležitá. A navíc měla přece toho nejlepšího koňského kámoše.
