Na motivy italské národní pohádky
V jednom domku žily tři mladice. Jedné bylo šedesát sedm let, druhé bylo sedmdesát pět a té třetí, té bylo devadesát čtyři. Jejich domek měl balkónek, odkud všechny tři pozorovaly, jak chodí lidé po ulici a co se ve městě děje.
Jednoho dne ta nejstarší, Klementýna, uviděla, jak jde kolem krásný mladík a upustila z balkónu kapesníček. Mladík kapesníček zvedl, přivoněl k němu a řekl si:
„Tak krásný a voňavý kapesníček tu mohla ztratit jedině krásná a mladá dívka.“
Mládenec se rozhlížel, uviděl balkón, ale nikde nikdo. I došel k domu a zaklepal na dveře. Otevřela mu jedna ze sester.
„Dobrý den, bydlí v tomto domě nějaká žena?“ ptal se mladík.
„Ale jistěže. A dokonce tři,“ povídala babka.
„Chtěl bych vidět tu, která ztratila tento kapesníček,“ požádal mladík.
„To nejde,“ odpověděla stařena. „V tomto domě máme takový zvyk, že dokud se dívka nevdá, nesmí ji nikdo spatřit.“
Jenže mladík pořád myslel na to, jak krásná dívka to musí být, že byl z těch představ tak popletený, že vyhrkl: „Když je to tak, tak já se s ní ožením. Nevadí, že jsem ji neviděl. Nyní jdu k rodičům a řeknu jim, že se budu ženit s krásnou mladou dívkou, které patří tento kapesníček.“
A tak šel mladík domů a začal to vyprávět matce královně. On to byl totiž mladý král. Matka ho vyslechla, ale vrtěla nad tím hlavou.
„Můj drahý synu, dobře si to ještě rozmysli. Vždyť jsi ji neviděl. Co když tě oklamali?“
„Již jsem dal své slovo. A slovo krále se musí dodržet,“ odpověděl mladý král.
Přesto mu to nedalo a vrátil se k domu své budoucí nevěsty. Když zaklepal, přišla mu otevřít zase ta stařena, se kterou mluvil prve.
„Řekněte mi, prosím, vy jste babička mé vyvolené?“ ptal se král.
„Inu ovšem. Jsem její babička.“
„Babičko, tak se nechte přece uprosit, ukažte mi alespoň jeden prstíček té dívky,“ prosil král.
„To teď nemohu. Ale přijďte zítra.“
Král se rozloučil s babičkou a odešel. Celou noc nemohl spát, jak se těšil, že uvidí prst ze své krásné nevěsty. Mezitím tři stařeny vyráběly z rukavice a umělého nehtu falešný prst.
Krátce po svítání byl mladý král u domu a netrpělivě klepal na dveře.
„Paní, tak jsem tady,“ řekl stařeně, když přišla otevřít. „Chci vidět prst své nevěsty.“
„Podívejte se tady, z té klíčové dírky za chvilinku nevěsta prst vystrčí.“
A skutečně se z klíčové dírky vynořil moc krásný prst. Mladý král jej políbil a navlékl na něj prsten. Celý z toho byl tak rozradostnělý, že povídal: „Babičko, chci se oženit co nejdříve. Vystrojím svatbu hned zítra, co vy na to?“
„Však co vám brání, mladý pane?“
„Výborně, zítra se žením,“ radoval se král a hned nechal vystrojit hostinu a připravovat svatbu.
Ten den dvě stařeny dovedly nevěstu zahalenou třemi závoji.
„A pamatujte si,“ povídaly babky, „že nevěstu smíte spatřit až po svatbě po západu slunce.“
Svatba se tedy konala, král si vzal dívku pod závoji za ženu. Nemohl se dočkat, až bude večer a až bude s nevěstou sám. Jenže stařeny nevěstu doprovodily až do ložnice, tam ji převlékly do noční košile a zahrnuly pod peřiny. Pak odešly, ale pozhasínaly všechny svíce.
Král však nebyl hloupý. Vzal si s sebou do kapsy svíčku. Zapálil ji a najednou zůstal jako opařený – před ním v posteli ležela stará vrásčitá bába!
Když konečně král rozmrznul z prvotního překvapení, popadla ho strašná zlost, že ho stařeny tak dopálily. Popadl nevěstu, vytáhnul ji z postele a vyhodil ji z okna.
Pod oknem bylo naštěstí loubí, takže se babka zachytila noční košilí za dřevěný trám a zůstala tam viset.
Tou dobou šly zámeckou zahradou tři dobré víly. Když míjely loubí, uviděly, jak na něm visí babka v noční košili. I popadl je z toho takový záchvat smíchu, že se z toho prohýbaly, dokud je nezačalo píchat v bocích.
„Tak, holky,“ povídala jedna víla, když se dost nasmála, „když jsme se na její účet tak nasmály, měly bychom se jí odměnit.“
„To je pravda, odměníme se jí,“ souhlasila druhá a dodala: „Čáry máry, ať je z tebe ta nejkrásnější mladá dívka, jakou kdy oči viděly.“
„Čáry máry, ať máš hodného a krásného ženicha, který tě bude mít rád.“
„Čáry máry, ať jsi po celý život velkou paní.“
A tři víly odešly.
Když vyšlo slunce, král se probudil a vzpomněl si, co v noci v návalu zlosti udělal. Otevřel okno, aby se ujistil, že to byl jen zlý sen. Ale co neviděl?! Na loubí seděla překrásná mladá dívka.
„Co jsem to udělal?!“ bědoval král, div si netrhal vlasy z hlavy, a honem přemýšlel, jak dívku vytáhnout zase zpátky. Nakonec sáhl pro prostěradlo, hodil ho dívce, aby se zachytila a vytáhl ji k sobě. Prosil ji, aby mu odpustila, že ji vyhodil z okna. A nevěsta mu to ráda odpustila. Nyní spolu mohli být šťastní.
Zbylé dvě babky odešly zpět do domku, kde závistivě čekaly, zda tudy nepůjde další mladý král. Kdo ví, možná se dočkaly. My víme jen to, že naše nevěsta zůstala na zámku s mladým králem a byli spolu šťastni.
