Byl malý indián, který žil ve svém kmeni Červeného pírka a teprve se všechno učil. Uprostřed vesnice stál buben a tiše v rytmu vyhrával. Malý indián Tonka věděl, že jsou to rytmy přírody.
Rodiče mu často říkávali, že ten, kdo přírodu chrání, tomu buben hraje. Ale ten, kdo se odváží jít proti přírodě, ten buben zastaví a možná i navždy, což by pro kmen dobré nebylo.
Tonka však bral věci na lehkou váhu. Spoustu moudrých vět pouštěl jedním svým indiánským uchem dovnitř a druhým ven. Proto se často stávalo, že házel do řeky kameny a plašil ryby… jen tak pro zábavu. Že líčil pasti na bezbranná mláďata, a dokonce se odvážil i na posvátnou louku se vzácnými bylinami, kam nikdo nesmí. Často přes ni proběhl a těšilo jej, že jej při tom nikdo nevidí. To ale nevěděl, že i stromy mají oči. Ty ho skrze šumění svých listů varovaly: „Ššššššš, šššššš, ššššš, na posvátnou louku nesmíšš.“ Tonka si však z toho nic nedělal. „Šplouchy, šplouch, cák, žbluňk, tam nesmíš,“ varovala ho řeka, která kolem oné louky tekla. Ale bylo to marné. Tonka si myslel, že na zákazy dospělých indiánů vyzrál. Když ho nikdo nenačapá, nebude potrestán a po posvátné louce může běhat dál. Jenže si přitom neuvědomil, že šlape po vzácných bylinkách, které nikde jinde už skoro nerostou. A když zašlápl poslední z nich, buben kmene zlověstně utichl.
Starší indiáni svolali kmenovou radu. Ačkoliv se Tonka zbaběle nepřiznal, od stromů, vody i ptáků se dozvěděli, co právě nezbedný malý indián provedl. Teprve teď, když se na něj celý kmen zlobil a i zvířátka se k Tonkovi obracela zády, došlo mu, co provedl. Zašlapal všechny vzácné bylinky, ze kterých se dělá mazání na ty nejzávažnější nemoci. Odteď hrozí, že už indiáni žádnou další mast nenamíchají. Tonkovi to začalo být hrozně líto. Jak jen tohle mohl dopustit? Musí najít nové bylinky a na louku je vysadit, jinak bude zle.
Vydal se sám na cestu, aby posvátné bylinky našel. Příroda jej pozorovala na každém kroku a také trošku zkoušela svým nevlídným počasím. Potok jej doprovázel, ptáci nad ním kroužili. Malý Tonka bloudil přírodou sám. Nohy ho bolely, často hladověl a hlavně mu bylo smutno po rodině. Žádnou bylinku však nemohl najít. Byl však rozhodnutý nevracet se domů dříve, než nějakou najde. Když příroda viděla, že je to Tonkovi opravdu líto a už dostatečně zpytoval své svědomí, ukázala mu cestu na palouček, kde rostlo několik posledních bylinek. Tonka měl neuvěřitelnou radost. Se svolením přírody odebral část bylinek i s kořenem a poté pospíchal domů, aby je vysadil na posvátnou louku.
Naštěstí jeho snažení nebylo marné a buben se znovu rozezněl, bylinky se na louce uchytily a od teď na ní neohroženě rostly. Tonka už se na louku neodvážil ani špičkou své nohy. Naopak, snažil se hlasům přírody naslouchat a chránit ji.
