Byl jednou jeden malý vrabčák jménem Cvrlík, který si vesele cvrlikal na větvičce. Miloval park, ve kterém žil. Měl krásný hlas, kterým vítal všechny návštěvníky parku. Nejraději sedával na stromečku, zpíval si a pozoroval lidi, pejsky či děti na prolézačkách.
„Kéž bych si s nimi mohl také tak hrát,“ pomyslel si, když viděl, jak pejsek a malý chlapec honí balón. Ačkoli měl vrabčák křídla, lidí se trochu bál a nevěděl, jak by si s nimi mohl hrát jako čtyřnohý pejsek.
Byla slunečná sobota a listy na stromech začaly žloutnout – podzimní barvy se pomalu rozlévaly po parku. Všechno se měnilo na krásnou oranžovo-žlutou krajinu. Lidé i zvířátka si užívali poslední teplé paprsky.
Cvrlík si spokojeně prozpěvoval na větvičce, když ho najednou vyrušil jakýsi pláč. Otočil se a uviděl malého chlapce, který ukazoval na strom a plakal. Při házení balónkem svému pejskovi ho hodil tak nešťastně, že uvízl vysoko na větvi.
„Tohle je moje příležitost!“ pomyslel si vrabčák a hrdinsky vzlétl. Posadil se na větvičku, kde byl míček, a přemýšlel, co udělat, aby ho vrátil chlapci.
Nejprve do něj šťouchl křidélkem – nic se nestalo. Potom se ho snažil posunout tělíčkem a míček se trochu pohnul, ale stále byl zaklíněný mezi větvemi. Nakonec si vzpomněl na svůj zobáček. Silně se natáhl a zatlačil – a balónek spadl na trávu!
„Dokázal jsem to!“ překvapeně zakřičel vrabčák.
Chlapcovy slzy zmizely a jeho pejsek vesele zaštěkal.
„Děkuji, kamaráde!“ zavolal chlapec na Cvrlíka.
Maminka malého chlapce se usmála a řekla: „Jé, podívej, to je ten ptáček, co tu vždy tak krásně zpívá. A ještě umí zachránit míček!“
Cvrlík byl hrdý. Nejenže si pohrál s míčkem a skutečně ho hodil chlapci, ale zároveň také pomohl. Ani netušil, jak moc lidé obdivují jeho zpěv.
Od toho dne zdravil vrabčák každého návštěvníka parku ještě veselejším zpěvem. A kdykoliv někomu uvázl míček či létající talíř na stromě, hrdinsky je shodil dolů.
