Rodina zubatých strašidel se vypravila o prázdninách na další výlet. Tentokrát se jelo na zříceninu hradu Rabí. Maminka s taťákem se těšili, že po dlouhé době uvidí strýčka Půtu.
„A co je vlastně strýček Půta zač?“ vyzvídal Bubík.
„Strýček Půta je moc staré strašidlo,“ vysvětlovala maminka. „Kdysi žil na Rabí jako člověk.“
„A proč tam pořád straší?“ ptala se Zubomila.
„Však se ho brzy budete moct zeptat sami, už tam skoro jsme,“ povídal taťák ze sedadla řidiče a otřel si zpocené čelo.
„To je dnes ale horko,“ dodal.
„Je nepříjemné dusno,“ souhlasila maminka. „Jako kdyby měla brzy přijít bouřka.“
„Snad nás nezastihne hned po příjezdu. Jinak strýčka neuvidíme,“ povídal taťák.
To vzbudilo v Bubíkovi zvědavost.
„Proč?“
„Strýček Půta se bojí bouřky,“ vysvětlil taťák a hledal místo k parkování.
„Já se také bojím bouřky,“ pokrčila rameny Zubomila. „Ale jenom trošku.“
„Strýček se bojí trošku víc. A když vidím ty mraky na obzoru, možná to dokonce uvidíte na vlastní oči,“ povídala maminka.
Zřícenina hradu Rabí byla skutečně rozlehlá. Však je také největší v Čechách. Bubík by nejradši běhal kolem zdí, probíhal otvory a prolézal všechna místa zříceniny, jen kdyby nebylo takové dusno.
Hned u vchodu na ně čekal přísně vyhlížející rytíř.
„Ahoj, strýčku Půto,“ pozdravila zubatá strašidla.
„Vítám vás na mém panství, mí drazí přátelé,“ přivítal je způsobně. „Provedu vás po zřícenině a ukážu vám tu každý kout. Dokonce vám k tomu budu vyprávět, co se kde nalézalo za dob mé slávy.“
V tu chvíli se z dálky ozvalo zadunění hromu. Blížila se bouřka. Strýček Půta sebou trhnul, vykulil oči a dal se na zběsilý útěk.
„Strýčku, počkej, vždyť je ta bouřka ještě daleko,“ volal Bubík, ale strýček Půta zmizel za dřevěnými dveřmi do zbytků hradu.
„Tak, a je po návštěvě,“ uzavřel to taťák. „Půjdeme někam do restaurace, než se ta bouřka přežene. Strýček Půta pak snad vyleze.“
„Můžeme jít za ním? Já nechci do restaurace,“ prosil Bubík. Zubomila se k němu hned přidala. Zajímalo je, kam strýček Půta utekl. Také chtěli vědět, proč se strašidlo tak hloupě bojí bouřky.
„Tak dobře, ale neztraťte se tu. Za hodinu se tu sejdeme, ano?“
„Jsi nejlepší, taťáku,“ zaradovaly se děti.
„No, to mě těší. Pojď, maminko, dáme si něco na zub.“
Rodiče se odebrali k východu. Bubík se Zubomilou se rozběhli ke dveřím, za kterými jim před chvílí zmizel strýček Půta. Otevřeli a nakoukli dovnitř. Byla tam tma.
„Mám baterku,“ řekla Zubomila a vytáhla malou svítilnu z kapsy.
Světlo ozářilo příkré schody kamsi dolů.
„Strýček se zřejmě zašil do sklepa, strašpytel,“ povídal Bubík.
Opatrně scházeli schody níž a níž do podzemí. Bylo to hodně hluboké sklepení, protože Zubomile přišlo, že ty schody snad nikdy neskončí. Nakonec ale přece jen schody došly a obě děti se ocitly ve velkém vlhkém sklepení. Pod starým dubovým stolem se schovával strýček Půta.
„Teda strejdo, takhle vystrašit máš lidi. A ne sebe,“ povídal Bubík. „Proč jsi takový strašpytel?“
„Za takovou drzost bych tě měl potrestat. Já a strašpytel! No, asi máš pravdu, Bubíku. Nebojím se ničeho, jenom bouřky.“
„A proč?“
„Víš, když jsem na Rabí panoval, nebyl jsem zrovna hodný člověk. Napáchal jsem moc ošklivých věcí, že jsem to za života ani nemohl dobrými skutky vyrovnat. Mám prostě strach, že za to půjdu do pekla.“
„Ale, strejdo, strašidla nechodí do pekla,“ zasmál se Bubík, kterého ta představa pobavila. Asi si už představoval, jak bude strašit čerty.
„No, stejně se bojím, že si pro mě přijde čert. Huhlá to, jako když se čerti žení.“
„Ty jsi teda strašidlo,“ protočila oči Zubomila. „Vylez zpod toho stolu. Dej mi ruku a pojď se mnou nahoru. Ukážu ti, že se není čeho bát. Já se bouřky taky trošku bojím, ale když se budeme bát spolu, tak to bude určitě lepší.“
Strýček Půta se po chvilce váhání vysoukal zpod stolu a vzal Zubomilu za ruku. Z druhé strany ho vzal za ruku i Bubík a společně se vypravili po schodech vzhůru. Když vyšli ven, bouřka ještě předváděla své blýskavé divadlo.
„Když se bojíme spolu, Zubomilo, tak se už tolik nebojím,“ přiznal strýček Půta. „Žádné čerty tu také nevidím, takže asi to opravdu bude jen počasí.“
„Určitě to je jenom počasí. Sluníčka se snad taky nebojíš. Nebo větru,“ povídala Zubomila.
„Jste moc hodní. Děkuji,“ povídal strýček Půta dojatě. „To si ani nezasloužím. Ale rozhodl jsem se, že jako strašidlo všechno zkusím napravit. Budu konat jen samé dobré skutky. Nebudu strašit slušné lidi, jen ty, kteří si to zaslouží.“
„To je moc dobře.“
Za chvíli bouřka skončila. Uplynula dohodnutá hodina a na místě, kde stály děti se strýčkem Půtou, se objevili taťák a maminka. Divili se, že je vidí venku, a ne ve sklepě. Strýček Půta je pak všechny provedl zříceninou a vyprávěl jim všechno, co o hradu věděl. Když bylo po prohlídce, nastalo loučení.
„Protože jste mi pomohli a já potřebuji dělat dobré skutky, daruji vám svého černého kohouta,“ prohlásil strýček Půta a dal Bubíkovi do náruče jednoho opeřence. „Není to obyčejný kohout. Vyroste do velikosti poníka a dá se na něm pak jezdit. Ale jezděte na něm jen po Strašidrně, jinak se budou lidé bát. Když jsem si takhle vyjel na svém velkém černém kohoutovi tady po okolí, lekla se mě jedna babka tak, že upustila mobil a už se tu nikdy neukázala. Tak jsem na něm hrál hry. Ale jenom tři dny, pak se tomu krámu vybila baterka. Škoda, že babka nešla znovu, mohla upustit i nabíječku. Co je? Co se na mě tak díváte? Copak si strašidla nemohou také hrát?“
Rozloučili se. Půta jim zamával. Kohout seděl Bubíkovi v autě na klíně. Obě děti si lámaly hlavu, jak tomu kohoutovi budou říkat.
„Už chápu, proč se slepicím říká puťky,“ zazubil se Bubík.
Zubomila jen zavrtěla hlavou, aby jí to laskavě vysvětlil.
„No protože nám ho dal Půta, ne? Tak proto puťka.“
„To sotva, Bubíku. Není to strýček Půťa, ale Půta. Ale ten kohout umí krásně kokrhat,“ řekla Zubomila.
Měla pravdu. Kohout kokrhal každou chvíli tak, že maminka na sedadle spolujezdce pokaždé poskočila leknutím.
„Budeme mu říkat Černý Kykyryk. To je dobré jméno pro strašidelného kohouta, ne?“
„To teda jo. A musíme ho dobře krmit, aby byl hodně veliký. Už se těším, až na něm budeme jezdit,“ povídal Bubík a pohladil kokrháče po zádech.
A taťák? Hned po příjezdu domů začal stavět kohoutovi stáj. No jo, vy jste mysleli, že bude stavět kurník. Ten by byl ale kohoutovi, který vyroste do velikosti poníka, malý. Pro strašidelné kohouty se prostě musí stavět stáj, když už si přivezli z výletu takovou pěknou památku.
