Kdysi dávno se po širém moři plavil pirát Černovous. Jeho jméno ho opravdu vystihovalo – měl černé oči a vousy dlouhé a tmavé jako noční obloha. Nebyl však hrozivý jako ostatní piráti. Tento pirát byl milý, ale neměl žádné přátele, žádnou posádku. Měl jen svou starou velkou loď a svého malého papouška Bruna.
Pirát se dlouhá léta plavil po mořích s nadějí, že konečně narazí na tajný poklad ukrytý ve vraku lodi jménem „Perla“. Tato loď ukrývala poklad, po kterém vždy toužil. Poklad se však nacházel na neznámém místě. Každý pirát v okolí se snažil loď Perlu najít, ale bez úspěchu. Poklad měl být ukryt pod tajemným útesem, plným hrozivých skal a špatného počasí. Alespoň tolik o něm piráti věděli. Pirát Černovous prozkoumal každý nebezpečný útes, nad kterým hřmělo a čněly nebezpečné skály, ale nikdy nic nenašel.
Jednoho dne, když se Černovous plavil, svíral v jedné ruce kormidlo a v druhé kompas, jeho papoušek Bruno vykřikl: „Skály! Skály! Nad nimi jsou černé mraky!“ Pirátovi se rozzářily oči. „Naviguj mě, kamaráde můj!“ zvolal pirát a následoval svého papouška, který ho ze vzduchu navedl k temným mrakům. Starý dřevěný koráb se najednou celý začal třást a černé plachty vlály ze strany na stranu, jak se nad nimi objevila mračna. Pirát dostal strach – počasí bylo opravdu hrozivé. Ale nějaké tmavé mraky ho přece nevystraší. Dlouhá léta čekal právě na tuhle chvíli. Jiný pirát by se otočil, ale on ne. Pokračoval, a tak se plavili dál – i přes černá mračna. I když se jejich loď celá třásla a voda na ně šplíchala ze všech stran, Bruno ani pirát Černovous se nevzdávali.
Papoušek přistál pirátovi na rameni a vystrašeně řekl: „Už jsme blízko.“ Plavili se dál, ale nic neviděli. Pirát pevně svíral kormidlo, i když se bál. Musí to dokázat, musí najít tajemný poklad. Mraky pohltily vše do temnoty a z nebe na ně padaly kapky deště. Když prošli hrozivými černými mračny, najednou se vše rozzářilo. Oba si oddychli, když před nimi stál skalnatý útes a slunce jim svítilo přímo do očí. Pirát se nahnul přes bok své lodi a uviděl to, na co tak dlouho čekal. Hluboko v oceánu zahlédl temný tvar starého vraku. Pirát Černovous nezaváhal. Uvázal si kolem sebe lano, které upevnil k lodi i k sobě, a skočil do vody. Plaval dolů, jak jen nejrychleji mohl. Kolem něj plavaly krásné rybky a vlnily se mořské řasy. Nakonec se dostal k potopené lodi. Ulevilo se mu, když na trupu starého vraku uviděl nápis Perla. Vplaval dovnitř a tam zahlédl velkou dřevěnou truhlu pokrytou pískem. Celou silou ji otevřel. A uviděl něco, s čím nepočítal. V truhle neleželo žádné zlato. Byla prázdná – tedy téměř. Ležel v ní jen malý medailon. Nebyl zlatý ani stříbrný. Byl to docela obyčejný náhrdelník. Pirát vyplaval zpět na hladinu a s pomocí lana se vyškrábal zpět na svou loď.
„Poklad tam vážně nebyl. Nebudeme bohatí ani si nekoupíme novou loď,“ řekl pirát svému papouškovi, který na něj netrpělivě čekal. „Máme ale za sebou dobrodružství, které nás dovedlo až sem,“ odpověděl hrdě pirát.
Černovous ukázal svému kamarádovi Brunovi jediný poklad, který našel. Byl to medailon.
„Sice nemáme zlato, ale dokázali jsme to a loď jsme objevili – a stálo nás to spoustu sil!“ zasmál se papoušek.
A tak si pirát navlékl náhrdelník na krk. Smutek ho začal opouštět. Sice nenašel zlato, ale našel vrak lodi, po které celý život toužil. Dokázal ho prozkoumat a vidět na vlastní oči. A tak se pirát Černovous a jeho věrný přítel papoušek Bruno vydali za dalším dobrodružstvím, které na ně v mořích čeká. Možná jednou opravdu najdou poklad.
