Nikdo už si přesně nepamatuje, kdy se Lucinka začala všemu a pořád smát. Maminka říká, že se Lucinka smála už jako miminko. Tatínek si myslí, že to chechtání zdědila po pradědečkovi, ten byl také veselá kopa.
Pravda, nesmál se pořád v kuse bez přestání jako Lucinka, ale třeba z toho holka ještě vyroste. Dědeček si zase myslí, že se Lucinka začala takto hlasitě a neustále chechtat po prvních narozeninách. Tehdy jí kromě dortu objednali ještě klauna.
Když si na toho klauna dědeček vzpomene, ještě dnes se mu třesou kolena, dostává tik do pravého oka a touží se schovat pod stůl. Což na oslavě také udělal, ale Lucince se klaun líbil. Tolik se nasmála. A už ji to nepustilo.
Lucinka se smála pořád a všemu. I u jídla. I v noci ze spaní se smála. Smála se veselým věcem i smutným věcem. Postupně to už ale nebyl roztomilý smích, ale hrozný chechot, který tahal za uši. Sousedi si stěžovali na rušení nočního klidu, tak se musela rodina s Lucinkou odstěhovat na samotu. To jim zajistilo, že si už si neměl kdo stěžovat. Tedy kromě jich samých. Přesto se to snažili vydržet.
Ale roky běžely a byl tu další problém. Rodiče se ho děsili. Protože Lucinka měla začít chodit do školy. Co bude dělat ta jejich holčička ve škole? Vždyť nevydrží chvíli potichu. Copak nějaká učitelka vydrží, aby se jí dítě celou hodinu smálo? A co teprve spolužáci? S tím se musí něco udělat.
Maminka dostala nápad. Měli by Lucinku z toho chechtání vyléčit. Určitě je to nemoc, vždyť není normální, aby se někdo bez ustání celý den i celou noc jenom smál. A tak maminka s tatínkem našli odborníka. Jmenoval se doktor Etkr. Byl to vážný pán, moc se neusmíval, ale hlavně byl odborníkem na dětský smích i pláč.
Doktor Etkr si prohlédl Lucinku od hlavy až k patě. Lucinka se samozřejmě celou dobu chichotala, jakmile uviděla doktorův vážný pohled, propukla v silný chechot. Doktor Etkr jen pokýval hlavou.
„Je to velmi vážný případ,“ povídal potom.
Pak začal ukazovat Lucince velmi smutné obrázky. Kluka, jak pláče, protože si odřel koleno, smutná koťátka, která někdo nechal vyhozená v krabici u lesa, pak přidal smutného pejska a plačící holčičku. Pak mu došly obrázky, tak ukázal ještě účet za elektřinu. Lucinka se smála, až se za břicho popadala.
Doktor Etkr se poškrábal na hlavě. Potom začal zpívat smutné písničky. Maminka s tatínkem se rozplakali, dědeček si nacpal špunty do uší, že prý takové vytí poslouchat nehodlá. Lucinka se ale smála a začala k tomu ještě navíc vesele tancovat.
Doktor Etkr přestal zpívat. Zkusil na holčičku párkrát bafnout a vylekat ji, ale Lucinka se smála snad ještě víc.
„Říkali jste, že to začalo, když viděla klauna?“ optal se doktor rodičů a dědečka.
„Ano, dědeček se domnívá, že to tak je, ale já si myslím, že se s tím už musela narodit,“ povídala maminka.
Dědeček ale nic neříkal. Neslyšel, měl špunty v uších. Tvářil se docela šťastně a spokojeně.
„Pokud to vyvolal klaun, klaun to jistě zase zruší,“ povídal doktor Etkr, nechal si ukázat fotku z oslavy narozenin a odběhl se převléknout za stejného klauna.
Jakmile se objevil ve dveřích jako klaun, dědečkovi leknutím vyletěly špunty z uší. Něco zakřičel a schoval se pod stůl. I v mamince trochu hrklo, klauny moc ráda neměla. Ale Lucinka tleskala a celému tomu dění se chechtala takovým smíchem, že úplně řezal do uší.
Nakonec doktor Etkr veškeré pokusy o zbavení dívky smíchu vzdal. Dokonce zanechal své práce i svého léčení a dal se raději na výrobu polotovarů pro sladkou kuchyni. Rodiče zůstali bezradní a jejich Lucinka uchechtaná tak hlasitě, že už se to nedalo vydržet.
„Víš co, maminko?“ povídá jednou tatínek. „Pojedeme do zoo. Lucinka bude koukat po zvířatech, rozptýlí ji to a na smích třeba na chvilku zapomene.“
A tak se jelo na výlet. Jakmile rodina přišla do zoo, ukázalo se, že tatínkův nápad nebyl nejlepší. Lucinka se začala chechtat na celou zoologickou zahradu tak, že zvířata utíkala do svých úkrytů a návštěvníci překotně opouštěli zoo.
„Aspoň tu není moc lidí,“ nadhodila maminka snad jedinou utěšující věc.
Jenže dlouho to nevydrželo. Takový chechot, který plaší zvířata, přece nemohou ošetřovatelé strpět. Vždyť by z toho zvířata mohla být i nemocná!
„Prosím vás, pouštění zvířat ven z výběhů je zakázáno,“ volal ošetřovatel a přiběhl ke zmateným rodičům.
„Vždyť tu žádné zvíře není,“ divil se tatínek. Však jak by tu nějaké mohlo být, když všechna před Lucinčiným chechtáním utekla.
„Tohle je zvláštní druh hyeny. To podle toho chechtání přece pozná každý,“ povídal ošetřovatel ze zoo a ukázal na Lucinku.
Rodiče mu vysvětlovali, že to jejich dcerka a že se takhle směje pořád. Přišel tam i ředitel zoologické zahrady. Nakonec dali Lucinku do pavilonu hyen. Lucinka se tam chechtala, že si hyeny ucpávaly uši. Proto v zoo postavili nový pavilon jen pro Lucinku, vlastně pro zvláštní druh hyeny – tlemivky chechtavé.
Lucinka tam byla spokojená. Ošetřovatelé se o ni starali, krmili ji, rodiče za ní chodili na návštěvy a těch lidí, co na ni přes sklo valilo oči, těm se nemohla snad nikdy dosyta nasmát. A tak tlemivka chechtavá, tedy Lucinka, zůstala spokojená v zoologické zahradě. Smích ji nikdy zcela nepřešel. Trochu se to zmírnilo, když vyrostla, protože musela v zoologické zahradě pracovat a uklízet po zvířatech. Ale vždycky našla něco, čemu se smála.
A vy, milé děti, se smějte a buďte šťastné a spokojené. Jen dávejte pozor, aby se ten smích nezměnil v chechot, který ani na chvíli neztichne. Mohl by si vás potom také někdo splést s tlemivkou chechtavou.
Dobrou noc!
