„Policie České republiky, dobrý den, jak vám můžeme pomoci?“ ozvalo se z jednoho konce telefonního sluchátka. Na druhém konci byl ale slyšet jenom pláč a vzlykání: „Moje… moje čokoláda… moje čokoláda se ztratila!“
Ten hlas patřil Karolínce, malé holčičce, která žila v jednom menším městečku. Toto městečko mělo svou vlastní policejní stanici.
Karolínka byla tříletá holčička, která měla opravdu moc ráda čokoládu. Nedostávala ji ale příliš často, a tak když už ji náhodou dostala, třeba k svátku, šetřila si ji a schovávala na nějakou slavnostní příležitost. Jednoho dne ale dostala obrovskou chuť a rozhodla se, že si vychutná alespoň jeden čtvereček té výborné oříškové čokolády, kterou dostala naposledy.
Vydala se do své skrýše. Všechny sladkosti si totiž schovávala do malého kočárku pro panenky. Čokoláda nebyla jen tak položená, měla ji ukrytou pod malinkým polštářkem. Celá natěšená vyndala panenku z kočárku, odkryla polštářek – a čokoláda nikde! Nervózně oddělala také peřinku, ale čokoládu pořád neviděla. Prohledala celý kočárek, jestli náhodou někam nezapadla, ale marně. Byla tak smutná, že se v tu chvíli rozhodla zavolat policii.
Policisté se na stanici nejdříve zasmáli, ale pak museli holčičce vysvětlit, že kvůli takovým případům se na policii nevolá. Jednomu policistovi se ale malé Karolínky zželelo. Byla to totiž jeho sousedka, a tak se ve svém volném čase rozhodl, že jí pomůže čokoládu vypátrat.
Přišel k sousedům domů, ukázal služební průkaz a vydal se s Karolínkou po stopách. V pokojíčku nenašel nic, a tak vyšli na zahradu. Kousíček za hlavními vchodovými dveřmi ležel útržek papírku od čokolády. Šel dál a uviděl kousek alobalu. Na nedalekém stromě byl dokonce hnědý čokoládový otisk ruky! Společně s Karolínkou následovali tyto stopy, až došli k zahradnímu domku na stromě.
„Karolínko, čí je tento domeček?“ zeptal se policista. „To je mého bratra Péti,“ odpověděla Karolínka. „On si tam vždycky hrává a já tam mám zakázáno chodit.“ Policista už tušil, která bije. Zaklepal na dvířka, ukázal průkaz a zeptal se: „Péťo, ty jsi sebral své sestřičce čokoládu?“ Péťa ani nemusel odpovídat, protože jeho pusa byla celá hnědá a voněla jako oříšky.
Když Péťa viděl, jak je Karolínka smutná a má slzy v očích, uvědomil si, že udělal hloupost. Rozbil své prasátko s úsporami, běžel do nejbližšího obchodu a koupil Karolínce za všechny peníze hromadu nové čokolády. Karolínka měla dobré srdce, a tak se rozdělila nejen s panem policistou, ale i se svým bráškou Péťou.
