Bylo jedno malé děvčátko jménem Martinka, které umělo krásně zpívat. Rádo si doma zpívávalo pro své panenky, kde ho kromě rodiny a jeho hraček nikdo jiný neslyšel. Maminka se Martinku snažila přesvědčit, ať chodí na hodiny zpěvu a zlepšuje se, avšak děvčátko se velmi stydělo a nechtělo, aby ho někdo jiný slyšel. Holčička si nejraději zpívala své oblíbené písně doma, kde ji nikdo neslyšel a nemohl se jí smát.
Jednoho únorového rána ve škole oznámila paní učitelka před celou třídou skvělou zprávu:
„Tento pátek máme karnevalovou párty u nás v tělocvičně. Samozřejmě každý musí mít masku a připravit si něco na naši talentovou karnevalovou show!“ oznámila nadšeně dětem. Celá třída se začala radovat a domlouvat, jaké masky a vystoupení si připraví.
„Já budu recitovat!“ zvolala Martinčina nejlepší kamarádka Andrejka.
Martinka se zamyslela. Ona umí zpívat, ale tam bude tolik lidí – to před nimi nezvládne.
„Ty bys měla zpívat! Máš ten nejkrásnější hlas!“ řekla jí Andrejka. Kamarádka ji totiž mnohokrát slyšela zpívat, když byla u nich na návštěvě nebo když si hrály na hřišti. Martinka zčervenala.
„Nemůžu zpívat, to nezvládnu,“ odpověděla smutně. Po cestě ze školy se ji Andrejka ještě snažila přesvědčit, ale Martince se ten nápad nelíbil – přece nemůže zpívat před všemi. A tak si raději povídaly o kostýmech, jaké si vyberou.
Karneval se blížil a Martinka stále nevěděla, jaké vystoupení si připraví. Když s maminkou vyráběly kostým ledové princezny Elsy, holčička se zeptala:
„Musíme si připravit i nějaké krátké vystoupení,“ svěřila se mamince.
Mamince se rozzářily oči.
„Vždyť to je skvělé! Můžeš přece všem zazpívat svou oblíbenou písničku, máš nádherný hlas!“ zvolala nadšeně.
Dcerce se to ale nelíbilo. Raději by něco zarecitovala, tak jako její kamarádka. A tak se maminka sice snažila dcerku přesvědčit, aby zpívala, ale ta se raději naučila krátkou básničku.
Nastal den karnevalu. Tělocvičnu zdobila barevná světýlka a balóny, stoly byly plné všelijakých dobrot a zábavných her a všude pobíhaly děti v maskách nejrůznějších postav.
Andrejka s Martinkou se bavily a tancovaly, ale talentová soutěž měla brzy začít a Martinka na to nemohla přestat myslet.
Talentová šou začala a děti začaly svá vystoupení. Někteří zpívali a zapomínali slova, jiní tancovali nebo recitovali, někteří jen vyprávěli vtipy, a přesto všichni tleskali a povzbuzovali. Nikdo se nikomu nesmál.
Když přišla řada na Martinku, postavila se na pódium a její pohled padl na všechny děti a učitele, kteří netrpělivě čekali na její vystoupení. Ona ale ztuhla.
„Zvládnu to. Mám na to,“ řekla si tiše, upravila si modré šaty Elsy, zhluboka se nadechla a začala zpívat.
Nakonec přece jen nerecitovala, jak původně plánovala. Její hlas naplnil tělocvičnu, nejprve zpívala potichu a stydlivě, ale pak zavřela oči a nabrala odvahu. Zpívala a zpívala a nechala se vést hudbou, i když měla oči stále zavřené.
Bylo to nádherné. Když děvčátko dozpívalo, otevřelo oči a všichni stáli a hlasitě tleskali a jásali jako nikdy předtím.
„Zvládla jsem to!“ zvolala radostně, uklonila se a do očí se jí nahrnuly slzy. Všichni jí tleskali a stále nemohli uvěřit, jak krásně jejich kamarádka zpívá.
A tak nejenže Martinka našla odvahu, ale dokonce vyhrála i talentovou soutěž. Karnevalová zábava pokračovala dál a všechny děti si pobrukovaly krásnou píseň, kterou Martinka zpívala.
Od toho dne Martinka nezískala jen odvahu, ale začala také chodit na hodiny zpěvu, aby se ve svém talentu ještě zlepšovala. Chtěla svým zpěvem rozdávat radost i ostatním, tak jako na karnevalu či doma.
