Usměvavá a chytrá pacientka Sára

4 min. čtení

Kdysi dávno na konci našeho města stála velká budova. Měla spoustu oken a asi tři patra. Byla šedá a už na první pohled vypadala smutně. Byla to dětská nemocnice, kam chodily nemocné děti. Některé tady byly chvíli, potřebovaly jen ošetřit a mohly jít domů, jiné tady musely zůstat i několik dní, protože byly moc nemocné. Některé dokonce přivezla i sanitka. Jedním z takových dětí byla i Sára.

Holčička s rovnými černými vlasy jako hřebíky, krásným úsměvem, ale s moc nemocným srdíčkem. Ležela tady v nemocnici už dlouho, a tak už znala všechny doktory i sestřičky. Musela po nemocnici chodit velmi pomalu, protože se nesměla zadýchat. Její srdíčko by to pak nezvládlo. Ale ona už si zvykla a přesto, že byla tak nemocná, se pořád usmívala a rozdávala radost. Dala si za cíl, užít si v nemocnici každý den a rozveselit ostatní děti, doktory i sestřičky.

Jednou, když ráno ještě spala, slyšela z dálky tichý pláč. Takové jemné vzlykání, z nějakého dalekého pokoje. Sára pomalu vstala a šla se podívat, odkud to jde. O tři pokoje dál byly přivřené dveře. Sára do nich nakoukla a na posteli viděla sedět kluka asi stejně starého, jako byla ona. Seděl tam, hlavu měl v dlaních, ruce mokré od slz a potichu vzlykal.

Sára opatrně k němu přišla, sedla si vedle něj na postel a zeptala se: „Ahoj, ty jsi tady nový, že? Můžu se zeptat, proč jsi tak smutný? Bolí tě něco?“ Kluk se na ni podíval a stroze odpověděl: „Nech mě a běž pryč. Jsem nemocný, co by mi asi bylo?“

Sára tohle nečekala, ale neřekla nic a odešla. Věděla, že to tak nemyslel, jen ho prostě něco moc trápilo, a tak byl mrzutý. Protože ale naše malá pacientka byla chytré děvče, nevzdala to. Nenechá se přece odradit špatnou náladou nového kluka. Začala se na něj vyptávat sestřiček, kdo to je a jakou má nemoc a co by ho mohlo tak trápit. Zjistila, že nový pacient se jmenuje Ondra a že má nemocné koleno. Je to sportovec a čekaly ho velké závody. Jenže když má to nemocné koleno, nemůže na ně. Tvrdě trénoval a dlouho. Teď ale ležel v nemocnici a všechno to snažení bylo na nic.

Sára přemýšlela, co udělat, aby nebyl tak smutný, až na to přišla. Je tady hodně dětí a závody přece může udělat i tady, v nemocnici. Nejdřív uprosila doktory a sestřičky, aby jí to dovolily. Pak v nemocnici vybrala tu nejdelší chodbu, co tam je. Celou ji vyzdobila, vyrobila medaile a malé odměny pro účastníky. Pak svolala všechny děti z nemocnice. Některé se jen koukaly a některé závodily na invalidních vozíkách a některé to dokázaly i pěšky. Na vše dohlíželi doktoři a sestřičky, aby to bylo podle pravidel a bez úrazu.

Pro Ondru bylo vše jako překvapení. Aby nic nepoznal, Sára se domluvila se sestřičkou, aby ho vzala na vozík a řekla mu, že ho čeká nějaké vyšetření. Místo do ošetřovny ho odvezla na chodbu, kde probíhaly nemocniční závody. Byl úplně překvapený a byl moc rád. Všeho, čeho mohl, se zúčastnil. Byl to jeho nejhezčí den v nemocnici.

Když večer seděl na posteli a v ruce držel medaili, kterou vyhrál, nechal si zavolat na pokoj Sáru. Pomalu se k němu doloudala svým tempem a on se jí zeptal: „Proč si to všechno udělala? Byl jsem na tebe zlý. Mrzí mě to. Promiň.“ „Nebyl jsi zlý. Jen moc smutný. Jsem tady už několik měsíců, a tak vím, že každý, kdo sem přijde, je smutný. Ale není to tady tak špatné. Chtěla jsem ti to dokázat.“ odpověděla Sára. Ondra poděkoval a Sáru objal. Byl rád, že mu ukázala, že není všechno až tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.

4.7/5 - (47 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..