Uprostřed jednoho hlubokého lesa byl malý rybníček. Vedle něj se tyčila skála, která byla obrostlá hustým kapradím. Za tímto kapradím se schovávalo obrovské tajemství.
Kapradí by stačilo jen jemně odhrnout. Pak bychom mohli vidět něco nádherného. Barevní motýli by nám létali kolem hlavy, voňavé květiny by se k nám nakláněly, popínavé rostlinky by nás jemně objímaly a dovedly k tajnému vchodu do kouzelné jeskyně. Kdo v ní byl? V tomto ukrytém obydlí žily bludičky. Bylo jich pět sestřiček. Bydlely tady spolu a měly se moc rády. Hezky se k sobě chovaly a se vším si pomáhaly. Svoji tajnou jeskyni ukrývaly. Nechtěly, aby někdo z lidí na ni přišel.
Měly svoji práci, kterou se snažily vykonávat co nejlépe. Co takové bludičky dělaly? Protože měly čarovnou moc, dokázaly poznat hodného a zlého člověka. Hodným lidem pomáhaly, ale ty zlé zavedly hluboko do lesa a nechaly je tam bloudit, aby už nikomu nikdy ubližovali.
Jednou se kolem jejich jeskyně procházel jeden mladík. Jmenoval se Jakub. Byl hodně nešťastný a měl velkou zlost. A tak ničil všechno, co mu přišlo pod ruku. Kopal do hříbků, lámal větve mladým stromkům, házel kameny po veverkách a vyplivoval žvýkačky. Když to bludičky viděly, hned věděly, že mají práci.
Rozfoukaly vítr, rozhýbaly stromy a začaly kolem Jakuba tančit. Pomalu, a jistě ho naváděly hlouběji a hlouběji do lesa. Chtěly, aby bloudil a vytrestal se za to, jak se choval k lesu. Jenže jedna z bludiček měla zvláštní schopnost navíc. Viděla úplně až hluboko do srdce. Dokázala rozpoznat i poslední kousek dobroty, která ještě v člověku zůstala. A u Jakuba ji odhalila. Věděla, že se choval špatně, ale její kouzelná moc jí napovídala, že se dokáže napravit.
Jakub začínal mít strach. Věděl, za co ho bludičky odvádí, a obával se, že už z lesa nebude návratu. Sebral odvahu. Ze zbytku svých sil a z celého srdce poprosil bludičky: „Prosím, už to nikdy neudělám, nejsem špatný člověk. Je mi to moc líto a vše napravím. Ještě dneska posbírám všechny odpadky z lesa a spravím, co půjde.“ Když se točil v bludném kruhu bludiček a prosil je o odpuštění, pohlédl na tu nejkouzelnější. Bludička se mu podívala do očí: „Jakube, pohleď mi do očí a neuhýbej pohledem. Chci vidět, jestli tvá slova jdou od srdce a jestli nelžeš.“ Zadívala se na něj a věřila mu.
Domluvila ostatním sestřičkám, že mu dají ještě jednu šanci. Jakub slíbil, že bude každý den chodit do lesa a pomáhat lesním zvířátkům a rostlinkám. Co slíbil, taky splnil. Byl rád, že v něm bludičky objevily kousek laskavosti a daly mu druhou šanci.
Pohádka byla moc hezká a jsem ráda že se Jakub polepšil.
🧚🏻♀️🧚🏻🧚🏻♀️🧚🏻♀️🧚♂️
Máme moc rády Vaše pohádky 🙂 děkujeme za ně. A Váš hlas se moc hezky poslouchá.