Tomík a jeho kamarád sněhulák

4 min. čtení

Když se na kalendáři objevil prosinec, nastala zima. Ručička na teploměru pořád klesala a na okně se tvořily mrazíky. Všechny děti čekaly na první vločky. Nemohly se dočkat, až se budou koulovat, stavět sněhuláky a sjíždět kopce na saních. I Tomášek už byl nedočkavý. Byl to malý kluk, kterému začaly zimní prázdniny.

Hned vedle jeho domu byla obrovská louka s kopcem, kde si chodil hrát. V létě tam pouštěl draky a stavěl bunkry a v zimě se tam proháněl na saních a stavěl ze sněhu vše, co ho napadlo.

Jednou večer už se dočkal. Na nebi se objevily první vločky a začal padat sníh. Snažil se co nejrychleji usnout a doufal, že když se vzbudí, tak bude všude bílo. A nespletl se.

Hned po snídani vyběhl na louku a už začal nabalovat sníh a tvořit z nich koule. Postavil sněhuláka, co byl velký jako on. Oči mu vyrobil z kamínků, místo nosu mu dal mrkev, na hlavu hrnec a do ruky mu zapíchl větvičku. Vypadal nádherně. Tomík byl na sebe pyšný. Celý den se snažil ještě sněhuláka vylepšit a co nejlépe uplácat. Nakonec byl se svým dílem moc spokojený.

Večer, ještě než šel spát, se díval Tomášek z okna a viděl, jak padá hvězda. Vzpomněl si, že si může něco přát. A tak zašeptal: „Přeju si, ať je můj sněhulák opravdický a živý.“

Ráno ho vzbudilo klepání na okno. Rozespalýma očima se podíval, kdo to na něj tak brzo klepe. Ale viděl jen větvičku, co ťuká na parapet. Protřel si oči. Vstal a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Před jeho oknem stál sněhulák, kterého stavěl na louce. Klepal na okno a volal: „Tome vstávej, honem než roztaju, pojď si hrát.“

Tomáš stál jak opařený. Pořád si protíral oči a myslel si, že se mu to jen zdá. Když otevřel okno, studený vzduch ho probudil a Tom si uvědomil, že to není sen. Jeho přání se splnilo. Sněhulák ožil.

Co nejrychleji šel Tomík ven, aby si ho prohlédl z blízka. Obcházel ho kolem dokola a koukal na něj. Nevěřícně kroutil hlavou. 

„No co koukáš, chtěl si ať jsem živý, tak jsem. Pojď si už hrát, ať toho co nejvíc stihneme.“ Usmál se na něj jeho kamarád ze sněhu.

Tomáš pochopil, že je to pravda a rozhodl se užít si co nejvíc jeho splněné přání.

Od té doby každý den zažívali spolu spoustu dobrodružství. Ani jeden den se v zimě nenudili. Z Tomáše a sněhuláka se stali nejlepší přátelé.

Na kalendáři se ale přehouply měsíce a začínalo jaro. Slunce začalo víc a víc svítit a sněhulák začal tát. Tom věděl, že už ho neudrží v chladu a bylo mu to moc líto.

Sněhulák mu ale pomohl, aby nebyl tak smutný. „Tome sundej ze mě kamínky, větvičku i hrnec a mrkev. Dej si to na poličku, ať na to vidíš a ať na mě nezapomeneš. Já už musím jít. Ale neboj, hned jak bude zima, tak se vrátím. Stačí když si mě uplácáš ze sněhu. Víš, na všechno je ten pravý čas. Teď je čas odejít, ale zase bude čas, kdy se vrátím. Budu se na tebe těšit. Užij si léto.“ Tomášek ještě stihnul sněhuláka obejmout.

Doma si pak dal vše na poličku, tak jak mu kamarád říkal. A pořád mu v uších zněly jeho slova. Na všechno je ten pravý čas. Jak Tomík rostl, zjistil, jak velkou pravdu sněhulák měl.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 6

  1. Krásná pohádka, čtu dceři každý večer a většinou právě z těchto stránek. Pohádky jsou dlouhé tak akorát.

    Moc děkujeme za krásné pohádky.

  2. Moni, nádherné ? dlouho jsem tady musel projíždět stránku po stránce a hledat pohádku, která by malého tříleťáka bavila. Od té doby, co tady píšeš má tolik nových pohádek, že neví, kterou si večer vybrat ?. A to ještě neznáme všechny. Moc díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..