Milé děti, pojďte s námi do pohádkových vzpomínek naší babičky, kde vládl klid, štěstí a láska.
Koláče polovičku, srdíčko celé,
jen tak se dokáže přátelství
vřelé!
Jak je krásně v nebíčku
V nebíčku je spousta andělíčků a jsou tam i velké nebeské zahrady plné bílých lilií. Andílci mají přikázáno, aby se o ně starali a zalévali je, aby ani jeden květ neuvadl, protože v každém květu je ukryto miminko. Když lilie otevře svůj kalich, z toho krásného bílého květu vykukují na andílky miminka. Andělíčci je pak posbírají a ukazují jim, co všechno v nebíčku mají: „Tady máme lucerničky a s nimi chodíme večer svítit.“ Když jim všechno poukazují, uloží je do nebeských postýlek a tam čekají na maskérnu. Andílek si je zavolá a maluje je, maluje jim červená líčka, modrá očka, zlaté vlásky, a jak to u dětí bývá, některá se stydí. Toho si andílek přitáhne ručičkami za líčka a říká: „Pojď, ty jsi ještě nebyl,“ a děťátku zůstane na líčkách jamka. Některé jde dvakrát a tomu andílek řekne: „Ty jsi už byl!“ Položí mu prstík na bradičku a takovému miminku zůstane jamka na bradičce. To se pak děťátku také říká, že bylo dvakrát pro krásu. Když jsou už miminka hezky namalovaná, jdou k andílkovi, který jim přiděluje anděla strážného. Potom čekají na andílka, který má na starosti objednávky. A tento andílek posílá po slunečním paprsku maminkám miminka rovnou do náruče!
Daleko za horami a lesy je stříbrné jezero. Uprostřed tohoto jezera stojí skála ze samého zlata a na té skále se k nebi vypíná růžový zámek. V něm bydlí víla Vesna. Je tak krásná, že i sluníčko denně přichází poklonit se jí. Říká se o ní, že její úsměv má kouzelnou moc. Smutného rozesměje, nemocného uzdraví – velká je její moc!
Pokračovat ve čtení →