Adventní pohádka 22. z 24
Večer pomáhala Andělka vánočně prostírat stůl.
„A ještě šupinku,“ připomněla maminka a podala Andělce několik rybích šupinek.
Andělka dala pod každý talíř jednu šupinku z kapra. Skřítek na to jen zvědavě koukal, nakukoval pod talíře a divil se, že tam tu šupinu vždy vidí.
„To je proto, že kdo najde šupinu pod talířem, bude mít v novém roce hodně peněz,“ vysvětlila mu tiše Andělka.
Skřítek si hned přinesl malý talířek a strčil si pod něj hned tři šupiny.
„Stačí jedna,“ mrkla na něj Andělka.
„Nestačí. Za tuhle budu mít na nové botky, za tuhle na kabát a za tuhle na čapku.“
„Ale jestli chceš mít také prostřeno, musíme prostřít ještě jeden talíř,“ řekla Andělka a vyrazila pro nádobí.
„Na co? Já už mám.“
„To by nás ale bylo pět. To je liché číslo a podle pověry to nosí smůlu. Počet talířů má být sudý. Říká se, že smrt obchází kolem, a kde napočítá liché talíře, tam se pak pro někoho vrátí.“
„A ten jako umře?“
Andělka přikývla, ale hned dodala: „Je to jenom pověra. Ale prázdné místo se nechávalo třeba i pro hosta nebo pocestného. Na Štědrý den přece nikoho nepošleš pryč, nikdo by neměl být sám. Pocestné se hodí pohostit.“
„Prosím, prosím, pohosti už mě! Mám děsný hlad,“ zavyl skřítek.
„Tak to by se ti líbila tradiční večeře z dvanácti jídel.“
„No to jo. Kdy budou?“
„Dnes už se jich tolik nedělá. Ale neboj, i tak si pochutnáš. Jen co na nebi vyjde první hvězda, sedneme ke stolu.“
