O víle Vřesence

V jednom krásném lese bylo vřesoviště a v něm žila víla. Jmenovala se Vřesenka a byla celá fialová. Celé dny se starala o to, aby byl vřes krásně čistý a aby všechny staré kytičky poslušně opadaly, a potom je všechny poctivě zametla a kapičkami rosy vydrhla každé místečko. Večer se uvelebila mezi lístky a usnula, aby ráno znovu byla čerstvá a plná sil a mohla se dál starat o svůj vřes. Jenže jednoho krásného rána bylo něco v nepořádku. Vřesenku neprobudily ani paprsky vycházejícího slunce, ani kapky deště. Když otevřela oči, byla kolem tma. A tehdy něco cvaklo a otevřelo se a Vřesenka uviděla slunce. A ještě něco. Uviděla člověka, který se natáhl po keříku, na kterém seděla, a vytáhl ji ven i s květináčem. Vřesenka nevěděla, co se to děje. Jak to, že se neprobudila, když keřík brali z lesa ven? A jak se teď do lesa dostat zpátky?

Člověk ji i s vřesem odnesl do svého domu a dal své ženě. Ta postavila květináč na okno a šla po své práci.

Vřesenka se vymotala z květináče a vyhlédla přes okno. Co teď bude dělat? Když se otočila, na parapetu vedle ní seděla velká kočka a zvědavě si ji prohlížela.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Jsem Vřesenka.“

„Já Líza. Ty jsi nový mazlíček?“

„Co prosím?“ nechápala Vřesenka. V lese totiž nikdy žádného mazlíčka neviděla a tak nemohla vědět, kdo to je.

„Mazlíček. Na hraní.“

„Na hraní? No… možná jo.“

„To je skvělé!“ zaradovala se Líza, „můžeme si hrát spolu!“

A tak se víla Vřesenka a kočka Líza skamarádily. Hrály si na schovávanou a na honěnou, Líza vozila Vřesenku na zádech jako kůň jezdce a měly se moc rády. Tak rády, že se Vřesenka rozhodla zůstat v domě se svou novou kamarádkou.


Autorka obrázku: Svitlana Andrushchenko

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

komentáře 3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.