Adventní pohádka 21. z 24
„Ještě než bude večeře, rozkrojíme jablíčko,“ řekla maminka a přinesla na stůl prkýnko s jablíčkem.
„Cože? K večeři bude jenom jablko?“ polekal se skřítek.
„Ne, neboj se. Jablíčko se krájí pro štěstí. Když v něm bude hvězdička, budeme mít štěstí. To je taková pověra,“ uklidnila skřítka Andělka.
„A když ne, tak rozkrojíme další jablko.“
„Stačí jedno. Dívej se.“
Andělka postavila skřítka na stůl, aby dobře viděl. Maminka rozkrojila jablíčko na dvě poloviny. V každé půlce byla hvězdička.
„Je to v suchu. Budeme mít kliku,“ smál se skřítek. „A teď už bych jedl.“
„Buď rád, že tu není žádná dívka na vdávání,“ protočila na něj Andělka oči. „To bychom mohli dělat ještě další tradice. Existují takové, že se hází botou nebo třese stromem.“
„Botou? A koho s ní trefíš, toho si pak vezmeš za manžela?“
„Ne, tu botu hodíš za sebe. A když špička ukazuje ke dveřím, tak se ta dívka do roka vdá. Bylo to v jedné pohádce,“ vysvětlila mu Andělka.
„A ten strom se taky někam hází?“
„To by ani nešlo, ty popleto. Stromem se zatřese, a odkud se ozve štěkání psa, tak z toho směru prý přijde nápadník. Nebo se může zaklepat na kurník. Když zakokrhá kohout, tak se ta dívka do roka vdá.“
„Bušit v noci na kohouta nebudeme, že ne,“ strachoval se skřítek. „Ještě by nás klovnul, že ho budíme.“
