Pichlavá velikonoční nadílka

Velikonoce se hojně označují jako svátky jara. Ptáte se proč? Příroda se probouzí, všechny možné květinky začínají vyrůstat ze země, stromy krásně pučí, zvířátka se rozmnožují a vše se krásně začíná zelenat. A právě v tomto období se odehrál příběh, který vám dnes budu vyprávět.

Bylo ráno o Velikonočním pondělí a malá Adélka ještě dnes nemusela do školky, protože byly přece velikonoční prázdniny. Těšila se na hledání velikonočního pokladu stejně jako každý rok. Copak jí zajíček na zahradě asi schoval tentokrát?

Adélka právě dojedla mazanec s kakaem a čekala na maminku a tatínka, až také dosnídají. Adélka čekala jako na trní. Jakmile rodiče polkli poslední sousto, pelášila se převléknout a všichni společně vyrazili ven na zahradu.

S košíkem v ruce a úsměvem na rtech Adélka vyrazila hledat velikonoční poklad. Jako první spatřila červené vajíčko ukryté v kvetoucích narcisech. Malá čokoládka se na ni usmívala z nedalekého keře. Adélka radostně běhala po zahradě a zbývalo jí najít ještě poslední část pokladu. Hledala, avšak marně.

Sehnula se, strčila ruku pod další keř a najednou zakřičela bolestí: „Aúúú!!!“ Vytáhla ruku ze křoví a běžela za maminkou. Maminka se vydala zjistit, o co se Adélka píchla. Jakmile se sklonila, v křoví spatřila několik maličkých tvorečků. Dvě malá klubíčka a jedno větší. Byla to ježčí maminka se svými dětmi.

„Nesmíme je rušit, ale můžeme jim připravit alespoň malé občerstvení,“ povídá tatínek a vydal se domů pro misku s čerstvou vodou. Adélka se opodál usadila na křeslo a potichoučku ježky sledovala. Za chvíli vylezla maminka i její děti a všechnu vodu z misky vypili.

A co poslední odměna z velikonočního pokladu? Adélka na ni pro samou radost z pichlavé velikonoční nadílky úplně zapomněla.