Taková sněhová vločka, ta má spoustu kamarádů. Ani byste nedovedli spočítat, kolik jich vlastně je. Jejími nejbližšími přítelkyněmi jsou ty vločky, které se vysypaly ze stejného mraku. Společně se drží pospolu celou cestu až na zem a i na zemi pak v závěji sněhu leží vedle sebe. Když jsou vločky spolu, jsou šťastné a spokojeně odpočívají na zemi, na střechách nebo stromech tak dlouho, jak jim to sluníčko dovolí.
Jednou v zimě foukal pořádný vítr. Sněžilo a jednu malou vločku, která se jmenovala Sněženka, to odfouklo daleko od jejích kamarádek ze stejného mraku. Dopadla do závěje, schoulila se a rozplakala se. Cítila se opuštěná, i když všude kolem ní byla velká spousta dalších vloček. Ty si s ní ale nechtěly povídat, protože byla cizí.
Ležela tak celé dva dny, opuštěná a nešťastná. Přála si, aby zasvítilo sluníčko a ona roztála. Ale to ne a ne vykouknout zpoza mraků. Najednou se z dálky ozval smích a křik. Přiběhla celá skupinka dětí. Z šál a čepic jim vykukovaly jen rozesmáté oči a červené tváře. Válely se ve sněhu, dělaly koule, házely je po sobě nebo je válely, aby se zvětšily a vytvořily tak třeba pořádné břicho pro sněhuláka. Do jedné takové koule se dostala i Sněženka. Střapatý kluk ji se smíchem hodil směrem k velkému stromu. Netrefil se, koule se rozbila až o zem. A Sněženka nevěřila vlastním očím. Dopadla totiž přímo mezi svoje kamarádky ze stejného mraku. To bylo radosti a vítání. Všechny vločky se pořádně chytily za ruce a slíbily si, že už se nikdy a ničím nenechají rozdělit, ani tím největším větrem.
