O popleteném ježečku Honzíkovi

V hlubokém lesíku, plném dubů a javorů, žila rodinka Bodlinkových- maminky, tatínka a popleteného Honzíka. Proto, když ho maminka posílala pro ostružiny nebo lesní jahody, mu vždy kladla na srdce:

„Nechoď dál než ke starému dubu. Tam začíná houština, a v té se snadno ztratíš.“

„Co jsi říkala, mami? Jo, už vím, nejdále k tomu starému stromu.“ odpovídal Honzík pomateně.

A tak jeden podzim, když si Bodlinkovi začali vytvářet zásoby na zimu, poslala maminka Honzíka pro mravence do polévky.

„Vezmi jich dost, tatínek je teď nenasytný,“ zvolala maminka, „a nechoď…“

„A nechoď dál než k tomu starému stromu. Já vím, mami, já vím.“ skočil jí do řeči Honzík a vydal se na cestu.

V košíčku měl asi 20 mravenců, když míjel starý dub a hlavě mu svitlo: „Co mi to jen maminka říkala? Něco o starém dubu,“ zamyslel se Honzík, „asi to, že za ním je mravenců nejvíce.“ A prošel kolem něho do houštiny.

A tak chodil po houštině a když jich měl v košíčku asi 50, rozhodl se vrátit zpátky.

„Kudy zpátky?“ pomyslel si Honza, „tady je cestička, tou půjdu.“

Ale ušel několik metrů a zjistil, že houštinu kolem sebe čím dál méně poznává. Začalo se stmívat a Honzík se začal bát.

S přicházející tmou si začali dělat starosti i maminka s tatínkem a vydali se Honzu hledat.

„Haló, Honzíku! Ozvi se nám,“ chodili po lese a maminka už si utírala slzy.

„Zkusíme jít do houštiny, tak se ten náš kluk jistě ztratil,“ rozhodl tatínek.

A tak prolézali houštinu, když v tom uslyšeli známé volání.

„Mami, tati! Tady jsem!“

„Ty náš popleto,“ objala maminka Honzíka.

„Mami, já ti chtěl donést co nejvíc mravenců, a tak jsem šel do houštiny za starý dub.“ vysvětlovat Honzík.

„Ale to vám slibuju, mami a tati, nikdy víc už za starý dub nepůjdu!“