O červených jablíčkách

1 min. čtení

Byl zrovna začátek podzimu a na stromech dozrávala jablka. Anička procházela sadem a mlsně se rozhlížela, kde by si jablíčko mohla utrhnout. Jenže všechna byla příliš vysoko.

Prošla celý sad dvakrát tam a zpět a nenašla ani jedno jediné jablko, na které by snad mohla alespoň na špičkách dosáhnout.

Anička ale měla moc ráda přírodu a naučila se dokonce mluvit se stromy. Teď si vybrala jednu obzvlášť košatou jabloň, došla k ní a slušně ji poprosila. „Krásná jabloni, jsem Anička a mám chuť na tvá jablíčka, jsou ale příliš vysoko a já na ně nedosáhnu. Skloň prosím svoje větve, ať si můžu jablíčko utrhnout.“

Jabloň se sklonila, Anička si stoupla na špičky a… nestalo se vůbec nic! I když se jabloň skláněla, co jí jen kmen dovolil, a Anička se zase natahovala, až stála snad jen na špičkách palců, na jablíčka nedosáhla. Smutně si pod jabloň sedla a lámala si hlavu, jak by jen mohla jablíčko získat. 

Najednou ji něco napadlo! „Snad je jabloň lechtivá, polechtám ji, ona se zatřese a jablíčka shodí,” šeptala si pro sebe. A přesně to se také stalo. Anička jabloň polechtala pod větví. Ta se smíchy začala otřásat a jablíček shodila dost nejen pro Aničku, ale také pro její maminku, babičku, a dokonce zbylo i na koníka Toníka.

4.2/5 - (56 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..