Nashledanou příště

9 min. čtení

O tom, jak vše má také svůj řád a i jezevec může býti filozofem.

Letní čas uběhl mílovými kroky, podzim se překulil jako zajíc v kotrmelci a do žlutého listí na stromech už opět začaly poletovat lehké křišťálové hvězdičky prvních sněhových vloček. Tráva už také zežloutla a kamarádi už pomalu dokončovali přípravu na další zimu.

Vítek se Šmejdou už měli větší část příprav za sebou, ve spižírně měli zásoby pěkně uložené a porovnané. Tentokrát, po zkušenosti s minulou dlouhou a nebezpečnou zimou, se rozhodli, že si udělají zásoby s dostatečnou rezervou, aby nemuseli mít obavy a aby případně také mohli pomoci přátelům v nouzi. Vítek opět provedl kontrolu kamínek, komínku a všeho co patřilo k topení v jeskyňce. I zásobu šišek a dřeva měli už pěkně uskladněnu a zarovnánu plátky kůry tak, aby byla dobře chráněna proti dešti a sněhu. V postýlkách si vyměnili čerstvé chvojí, měkounký mech a na něm opět novou suchou jemnou travičku.

Také zajíček Michal, veverka Andula, datel Franta a straky Milena, Standa a letos s nimi už i malá Cecilka, pilně pracovali na přípravách na zimu. Občas se za nimi do lesa přišla podívat i Sýkorovic Mařenka a když bylo potřeba, pomohla jim s přípravami. Donesla jim, každému podle jeho potřeb a chuti, do zásob na zimu, něco z domu od Sýkorů. A tak rozdělila nějaké oříšky mezi Vítka, veverku Andulu a straky, jablíčka a mrkvičku pro Vítka, jezevce Šmejdu, zajíčka Michala i straky a seno pro jezevce a zajíčka. Vítkovi donesla několik časopisů pro „kutily“, které jí dal tatínek, aby si zase trochu početl a měl nad čím přemýšlet a koumat. Jej, to mu udělala takovou radost, že už se Vítek skoro těšil, až bude v zimě hodně sněhu a bude si muset zalézt ke kamínkům a bude mít dostatek času, aby mohl špekulovat nad nápady v časopisech.

No, byli letos dobře zásobeni a tak už neměli z příchodu zimy tolik strach, jako na konci té minulé zimy, kterou přežili ve zdraví hlavně díky pomoci Mařenky.

„A Vítku,“ povídá Mařenka, „když budete něco potřebovat, já budu v zimě s naším Bročkem chodit sem, na kraj lesa ,a když bude nutno, nechej tu na větvičce tuhle červenou stužku, kterou jsem vám donesla, a já budu vědět, že něco potřebujete a přijdu za vámi.“

„A kdyby bylo něco moc důležitého, zaletěl by k vám datel Frantík a třikrát zaťukal na okno u tvého pokojíčku,“ doplnil domluvu Vítek.

Však taky Vítek dostal v zimě od Frantíka vyhubováno, že když měli starosti se zásobami, že nedal Frantíkovi vědět, že on mohl Mařence doručit zprávu bezpečněji než zajíček Michal, který mohl v tom velkém množství sněhu zabloudit, nebo zmrznout. Vítek s jezevcem a veverkou také ještě navštívili lesní včely a poprosili je, zdali by jim nedali kousek plástve s medem.

„My jej používáme hlavně jako lék,“ chválil med Vítek a vysvětlil včeličkám, že když je někdo z nich nachlazený, tak mu uvaří Vítek čaj ze sušeného jahodového listí a lipového květu, osladí jej lžičkou medu a když jej nemocný vypije a vypotí se v pelíšku, většinou je druhý den zdráv.

To včelkám velice zalichotilo, že jejich dílo slouží jako lék a ochotně dali kamarádům velký kus plástve, plničké tmavého a sladkého medu. Veverka Andula jim na oplátku vynesla, až do rozštěpu nad včelím hnízdem, dvě krásné měkké a šťavnaté hrušky od Sýkorovic Mařenky a včelky byly velice rády, protože mohly své zásoby také doplnit o šťavnatou pochoutku ze šťávy sladkých hrušek. Ony je znaly, když zalétly na stromy u hájovny, ale pro přenesení šťávy až do úlu to bylo daleko a tak si vždycky mohly tak akorát trochu cucnout samy.

Vítek s veverkou Andulou a jezevcem Šmejdou pak zabalili plástev medu do velikého lopuchového listu, který si Vítek pro ten účel přinesl a opatrně, aby jim ani kapička nevykápla, donesli plástev domů. Tam pak Vítek opatrně nechal med vykapat do hrníčku, který zakryl víčkem a hrníček uložil do spižírny. Zbylý vosk s kamarády olízali jako cukroví a když se rozehřál od jejich mlsných jazýčků, tak jej Vítek rozhnětl a udělal z něj, s pomocí provázků, které rozhněteným voskem omotal, pěkné svíčky.

„To abychom zase měli v zimě, když jsou dlouhé noci a je dlouho tma, na osvětlení v případě potřeby,“ vysvětlil Vítek co dělá, veverce Andule, která ještě nevěděla, jaký je Vítek „koumák“ a zvědavě přihlížela. I když už viděla v zimě, když byla u Vítka a jezevce na návštěvě, že Vítek čímsi uměl udělat světlo i ve tmě, dodnes nevěděla, že to jsou svíčky z včelího vosku.

Když se schýlilo k večeru, doprovodili Vítek se Šmejdou veverku k jejímu smrku, ve kterém měla ona svůj pelíšek a vrátili se domů.

„Tak si myslím,“ povídá Vítek, „že už nám zítra začne zima, nějak se rychle ochlazuje a zdá se mi, že už jsou támhle v dálce sněhová mračna“ a ukázal směrem nad paseku, kde se v dálce nějak divně tmělo.
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Šmejda, „co se dá dělat, tak to na tom světě chodí.“
„Bylo pěkné léto, teď bude zase zima a po ní zase léto a tak stále dokola.“
„Koukám, že z tebe bude nakonec úplný filozof,“ dělal si legraci ze Šmejdy Vítek.
„No a proč ne?“ divil se jako na oko Šmejda, „ale nejdřív mi řekni, kdo to je?“
„To je, to je,“ nevěděl Vítek jak to honem Šmejdovi vysvětlit, „to je ten, kdo rozumuje a mluví o věcech, o kterých druzí také vědí, ale nepřemýšlí a nemluví o nich, nebo si ani neuvědomují, že ty věci jsou a oni o nich vědí.“

Šmejda si myslel, že se mu Vítek vysmívá a ten mu pak musel, ještě dlouho, to už leželi v postýlce, vysvětlovat, že se mu nevysmíval. Že je potřeba, aby se v životě vždycky našel někdo, kdo dokáže rozumovat i nad věcmi, které se zdají být samozřejmé a kdo dokáže ostatním říct to, co oni vlastně vědí, ale než jim to někdo neřekne, neuvědomují si to co všechno vědí a k čemu a pro koho to je dobré.

A tak nakonec u toho filozofování oba spokojeně usnuli a když tak spali, zdálo se jim náhodou oběma, jak jsou spolu s kamarády na posezení u rybníka, tak jako tam byli vloni v létě a jak si povídají o všem co kdo zná, poznal a viděl ve světě a ve svém životě.

No a to je vlastně základ toho „filozofování“, znát, poznávat, vědět a povídat si s těmi, kteří chtějí totéž a mají otevřené nejen oči a uši, ale hlavně „srdce a duši“. To je totiž potřeba nejvíce, mít otevřené „srdce a duši“, aby si rozuměl každý s každým.

A tak v těch spravedlivých a šťastných snech se „vespali“ naši kamarádi do další zimy v jejich životě. A protože oni, i jejich ostatní přátelé, mají svá „srdíčka i dušičky“ opravdu otevřené a upřímné, určitě se prospí do dalších krásných jar, lét a podzimů a budou stále přinášet radost, poučení, přátelství a pohodu všem svým přátelům a kamarádům. A svými příběhy a příkladem také všem, kdo rovněž dokáží otevřít svá srdíčka a své dušičky a mají radost a potěšení z radosti a potěšení druhých.

Konec

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..