Když začala do školy chodit Zubomila, bylo všechno v pořádku. Plnila pečlivě úkoly, učila se strašidelné básničky a písničky a nosila domů samé jedničky. Do školy chodila ráda. Málokdo si ale pamatuje, jak to bylo s Bubíkem.
Bubík do školy chodit nechtěl. Ale ne jako jiné děti, bylo to mnohem horší. Maminka ho musela vytáhnout z postele, obléknout, vyčistit mu zuby a nakrmit ho. Během toho všeho ho musel taťák držet, protože by jim jinak utekl zpátky do postele. Potom ho taťák odvezl do místní strašiškoly a požádal školníka, aby za ním hned zamknul. Hrozilo totiž, že Bubík zase uteče zpátky domů.
Když chodila do školy Zubomila, byla hrdá na to, jakou má krásnou novou aktovku. Bubík, ten do aktovky nejradši kopal. Když se vrátil ze školy, mrsknul aktovkou do kouta a utíkal ven si hrát. O nějakých úkolech nechtěl ani slyšet.
Jednou ráno byl Bubíkův odchod do školy ještě horší. Bubík vymyslel, že bude celé ráno ječet.
„Nechci do školy! Né! Jé! Hí!“
Ten hluk probudil sousedku, která bydlela na druhém konci Strašidrna. Ano, tak strašný hluk to byl. Tahle sousedka byla čarodějnice, která nerada vstávala brzy. Hrozně se rozzlobila, sedla na koště a doletěla až k Zubatým domů. Tam zrovna probíhal nerovný boj rodičů a Bubíka při ranní hygieně.
„Já tě naučím chodit do školy,“ zabrblala čarodějnice a vyslala kouzlo na Bubíkovu aktovku. Pak odletěla pryč.
Nikdo si ničeho nevšiml. Rodiče Bubíka přeprali a dovezli do školy.
Odpoledne se to stalo. Bubík přišel ze školy a praštil aktovkou do kouta.
„Jak ses měl, ty můj malý zubatče?“ ptala se maminka.
„Já jsem se měla špatně,“ ozvalo se z kouta.
Maminka kouká, Bubík také. Aktovka zaklapala přezkou a pokračovala: „Nechal mě kutálet ze schodů. A víte, kolik má strašiškola schodů? Řeknu vám to přesně. Padesát tři. Strašně to bolelo. Odřela jsem si obrázek se skřítkem.“
„Nežaluj, ty potvoro,“ okřiknul ji Bubík a chystal se, že ji zas nakopne.
„Opovaž se! Ještě jednou mě kopneš a já ti vyházím sešity do bláta.“
Bubík se zadržel, ale uvnitř měl strašný vztek, že si mu ta drzá aktovka klidně vyhrožuje.
„A ještě něco vám povím,“ začala zase aktovka.
„Mlč!“ okřikl ji Bubík.
„Nebudu, ty taky celé ráno křičíš, že nechceš do školy.“
„Prosím, aktovko, já už budu hodný,“ žadonil Bubík.
„Tak si se mnou pojď udělat úkoly,“ navrhovala aktovka.
„Budeš pak zticha?“
„Když budeš hezky chodit do školy a dobře se učit, tak slibuji, že už mě víckrát neuslyšíš.“
„Tak jo. Ale hlavně to na mě neříkej.“
Tak se stalo, že Bubík sedl bez nucení k úkolům, předpisově vše napsal a připravil si aktovku na druhý den.
Ráno Bubík vstal, běžel si vyčistit zuby, oblékl se a nasnídal a už čekal na taťáka, aby ho dovezl do školy. Ze školy přinesl Bubík hned dvě jedničky a doma vyprávěl, co zajímavého se ve škole dělo. Také si tam našel kamaráda – Michala Vodnického.
Když si odpoledne chystal Bubík aktovku, povídá k ní: „Ono to chození do školy nakonec není tak špatný. Víš co, aktovko? Spolu to zvládneme. Hlavně nikdy nikomu neříkej, že jsem ten jeden den ve škole nebyl. Ty jediná víš, že jsem se schoval do kabátu pana učitele na matematiku a visel celý den v šatně, abych se nemusel učit. Ale slibuju, že už to víckrát neudělám.“
Rodiče netušili, co se stalo, že se Bubík tak rychle změnil. To věděl jen Bubík a jeho aktovka. Věřte nebo ne, jeho aktovka už víc nepromluvila. Stejně jako Bubík už nikdy ráno neječel, že nechce do školy. A čarodějnice na druhém konci města se mohla každý den vyspat do krásy.
