Byl jednou jeden chlapeček. Jmenoval se Honzík. Jeho nejoblíbenější zábavou bylo houpání na houpačkách. Vždycky, když šel s maminkou nebo tatínkem na hřiště, hned zabral houpačku. Vydržel se houpat celé hodiny. Maminka s tatínkem ho vždy museli přemlouvat, aby ho dostali domů.
„Honzíku, už je zima. Pojď, ať nenastydneš,“ žadonila maminka.
„Ještě chvilku,“ povídal Honzík a přihoupnul se do výšin.
„Honzíku, chvilka už byla. Navíc už se smráká. Už je večer,“ vysvětloval tatínek.
„Já ještě nechci,“ kňoural Honzík.
Maminka mu nabízela, že když hned půjde domů, uvaří mu krupicovou kaši, kterou má tak rád. Ale to nezabralo. Tatínek sliboval nové autíčko, když půjde hned domů. Tím už si Honzíkovu pozornost získal. Honzík milostivě zastavil a nechal se odvést domů.
Tak to šlo den po dni. Přesvědčování a uplácení se zhoršovalo a zhoršovalo, rodiče už nevěděli, co by udělali, aby chlapce od houpačky odlepili. Rozhodli se proto, že už nebudou chodit nikam, kde jsou houpačky.
To zafungovalo. Nejsou houpačky, není problém. Jenže to zapomněli říct babičce, u které trávil Honzík víkend.
Babička se rozhodla, že vezme chlapce na dětské představení do divadélka. Pak si dají věneček v cukrárně. A když jim zbude čas, ukáže Honzíkovi nové dětské hřiště, které tu nedávno postavili. Ten bude mít jistě radost.
Honzík radost měl. Z divadélka, z věnečku, ale největší radost měl z nového hřiště. Tedy spíš z houpaček. Žádná prolézačka ani kolotoč ho nezajímaly, šel se rovnou houpat.
Zpočátku to vypadalo dobře. Honzík se houpal, smál se u toho a babička se na něj nadšeně dívala. Pak ale přišel čas jít na autobus.
„Honzíku, musíme jít,“ povídala babička.
„Já nikam nejdu, já se chci houpat,“ odsekl Honzík.
„Honzíčku, jinak nám ujede autobus a budeme muset jít pěšky.“
„Nikam nejdu. Já z téhle houpačky už nikdy neslezu!“
Babička zkusila Honzíkovi pohrozit, ale Honzík na ni akorát vyplázl jazyk. To babičku rozčílilo. Zavolala si na pomoc Honzíkovy rodiče. Ale ani ti nepochodili. Z houpačky se Honzíka nepodařilo sundat ani jim.
Padla tma, byl večer a Honzík se stále vesele houpal. Měl trochu hlad, trochu ho studily ruce, ale dolů se mu nechtělo. Houpal se vesele dál.
Rodiče s babičkou přemýšleli, co teď. Maminka navrhovala, aby počkali, že Honzík určitě dostane rozum a sleze sám. Tatínek navrhoval chlapce z houpačky shodit, to ale maminka s babičkou výslovně zakázaly. Navrhoval tedy přestřihnout řetězy, na kterých houpačka visí. Ale ani tento nápad se mamince s babičkou nelíbil. Vždyť by Honzík spadl a mohl by si ještě ublížit. Určitě brzy dostane hlad.
„Chce se mi čůrat,“ povídal Honzík, ale houpal se stále dál.
Rodiče se zaradovali. Tak přece jen sleze!
„Jakmile sleze,“ šeptala babička tatínkovi, „sedneš si na houpačku, aby se tam nemohl vrátit.“
„Tak se pojď vyčůrat, pak se můžeš houpat dál,“ navrhovala vlídně maminka.
Honzíkovi to bylo podezřelé. Zavrtěl hlavou a houpal se dál.
Tatínek se rozzuřil, nadával, dupal, funěl a vyhrožoval všemi možnými i nemožnými tresty, až se unavil a odpochodoval domů. Maminka s babičkou odešly nakonec také.
Tatínek se vrátil až ráno. V noci dost mrzlo, dokonce něco nasněžilo. Když došel k houpačce, už se nehoupala. Seděl na ní sněhulák!
Tatínek přiskočil, oprášil ze sněhuláka sníh a světe div se, on to nebyl sněhulák, ale zasněžený Honzík. Byl celý ztuhlý a ledový, ručičky mu přimrzly k houpačce. Navíc byl počůraný a smrděl.
„Já už se nechci houpat,“ drkotal zuby Honzík. „Ale nemůžu se pustit.“
„Kdybys poslouchal a slezl včas, nemusel bys tu teď sedět jako kostka ledu,“ povídal tatínek a hned se dal do rozmrazování svého neposlušného syna.
Jakmile ho sundal z houpačky, vzal ho domů do tepla. Honzík z toho dostal jen rýmu. Od té doby už ale nechce houpačky ani vidět. A když se mu řekne, že má už jít domů, okamžitě všeho nechá a jde. Dokonce utíká první ke dveřím, aby nezůstal pozadu.
A tak to, milé děti, s Honzíkem nakonec dobře dopadlo. Poučil se a napravil. A vy, až se vám také nebude chtít jít domů z houpačky nebo klouzačky, vzpomeňte si na Honzíka.
Dobrou noc!
