Byl podzim. Sluníčko už tolik nehřálo. Vlahý vítr pomáhal k zemi barevnému listí, ve kterém si hrála holčička. Jmenovala se Amálka. Sbírala barevné listy, proplétala je do sebe a vyráběla z nich dlouhého podzimního hada.
„Podívej, mami, jak mám dlouhého draka z listí!“ volala Amálka nadšeně.
Rozběhla se. Jak běžela, dlouhý řetěz z listů za ní vlál.
„To je krása, moc se ti povedl,“ chválila maminka a dívala se na tu podzimní nádheru.
Najednou Amálka zastavila. Na zemi před ní ležel oříšek. V tu chvíli zapomněla na hada z listí, popadla oříšek a utíkala za maminkou.
„Mami, mami, hele, co jsem našla.“
„Jé, a víš co to je?“ ptala se maminka.
„Jasně, to je lískový oříšek. Můžu ho rozbít a podívat se, jestli je v něm jadérko?“
„Jistěže můžeš.“
Amálka si položila oříšek na kámen. Rozhlížela se, čím by ho rozbila. Ale žádný další kamínek tu neležel. Odešla tedy kousek dál hledat něco, čím by dokázala oříšek otevřít. Copak se v něm asi ukrývá? Co když je to jeden z kouzelných oříšků pro Popelku? Třeba v něm budou nějaké krásné šaty.
Třeba legíny se sukničkou! Ale těch má doma dost. Nakonec se Amálka usnesla, že největší radost jí udělá dobré jadérko, které bude moct spapat.
Když našla kámen, kterým by se dala tvrdá skořápka rozbít, běžela zpátky na místo. Ale co to? Oříšek tam nebyl!
„Mami, kde je můj oříšek?“
„To nevím,“ zavrtěla hlavou maminka. „Neskutálel se z kamene do trávy?“
Amálka prohledala trávu, ale oříšek tam nebyl.
„Někdo mi ho musel sebrat,“ povídala pak. „Ale kdo, když tu nikdo jiný není?“
Amálka chvíli přemýšlela, ale když nic chytrého nevymyslela, rozhodla se, že si najde oříšek jiný.
Odběhla kousek do zahrady, kde úplně v koutě u plotu rostla líska. Letos měla oříšků málo. Amálka dlouhou dobu hledala v trávě, když tu konečně našla jeden oříšek. Hned se s ním hnala zpátky ke kamínku. Položila ho a chtěla ho rozbít. Ale kam zas dala ten druhý kamínek?
Aha, ten vlastně dala hlídat mamince. Vyrazila pro něj.
„Amálko, potichu. Zastav, a otoč se,“ povídala zničehonic maminka.
Když se holčička otočila, uviděla veverku, jak si bere její oříšek, který si tam nachystala na rozbití.
Odhopkala s ním do záhonku a tam ho zahrabala do hlíny.
„Tak to veverka mi bere oříšky,“ žasla Amálka potichu a sledovala tu chlupatou roztomilou zlodějku.
„Měla bych si ho zase vyhrabat?“
Maminka zavrtěla hlavou.
„Já myslím, že si ho veverka schovala na zimu.“
„Aha. Tak já jí ho nechám, bude to dárek ode mne,“ usmívala se Amálka a měla radost, že díky ní se bude mít veverka v zimě dobře.
Měsíce plynuly, zima utekla, přišlo jaro a už se všechno zelenalo. Když si Amálka zase hrála na zahrádce, všimla si, že na místě, kde veverka zahrabala oříšek něco roste ze země.
„Maminko, podívej. Tady něco vyrostlo.“
„To je líska. Veverka tam oříšek nechala, a teď z něj vyroste další lískový keř.“
„Jé, to je hezké. Budeme mít víc oříšků. To je dárek od veverky. Za to, že jsem jí ten oříšek nechala.“
Amálka si doběhla pro konvičku, nabrala vodu a zalila malý proutek, který jednou, když se o něj bude dobře starat, vyroste v obrovský keř. Už teď se těšila na oříšky, které na něm určitě vyrostou. A s veverkou se jistojistě ráda rozdělí.
