Už v dávných dobách lidé věřili, že se na konci duhy nachází poklad. A protože se poklad hodí přece všem, tak se často stávalo, že se někdo k duze vydal, aby poklad našel a ukradnul.
Dávno se ví, že peníze kazí mravy, proto je nutné tento poklad chránit. Copak si dovedete představit, že by takto velký poklad někdo našel? Dost možná by se mezi lidmi spustila velká mela.
Na konci duhy bydlí velká trpasličí rodina. Lidé tyto trpaslíky nikdy neviděli. Trpaslíci se jim skrývají, před lidmi utíkají, ale hlavně stráží poklad. Vždy když začne poprchat, zalarmuje se celá trpasličí víska a čekají, co bude následovat. Pokud náhle vysvitne sluníčko, objeví se duha. Trpaslíci vědí, že duhu vidí i lidé. A zároveň také vědí, že lidé jsou často hladoví po penězích. Mnohdy celé rodiny vybíhají s připravenými taškami, s kufry nebo s plátěnými pytli a snaží se doběhnout na konec duhy, aby si nasbírali alespoň něco málo z bájného pokladu. A tak když vysvitne sluníčko, všichni trpaslíci napnou své síly a tlačí duhu před sebou tak dlouho, dokud sluníčko opět nezapadne a duha lidem nezmizí před očima.
Trpaslíci jsou různých povah. Někteří jsou pilní a svědomití, jiní jsou lhostejní a pohodlní. Všichni ale chrání poklad s tím nejlepším úmyslem. Ne vždy je ochrana pokladu procházka růžovou zahradou. Často se stává, že při prvních slunečních paprscích v dešti v trpasličí vesničce nastává pořádné drama.
Třeba tehdy v létě před několika lety, kdy se mladý trpaslík Bertík rozhodl se svou partou jít si po vydatném obědě odpočinout. „Kamarádi, to jsem se tedy nacpal. Vy ne? Pojďte se mnou, natáhneme se a odpočineme si,“ řekl Bertík svým přátelům.
„No jo, Berte, dnes to vypadá na velice nudný den. Půjdeme s tebou a dáme si dvacet,“ odpověděli kamarádi. Partička trpaslíků se vydala přes les, kde se rozvalila pod velký lopuchový list, a usnula tvrdým a ničím nerušeným spánkem.
Když vtom se strhl prudký liják a trpasličí vesnička byla rázem na nohou. Na Bertíka a jeho partu pod lopuchem nepadla ani kapka, a tak nerušeně pokračovali ve spánku.
Najednou vysvitlo sluníčko a trpaslíci se rozběhli k duze a tlačili duhu před sebou. Ale duha se ani nehnula! „Jak je to možné?“ křikl jeden z trpaslíků. Vtom všem došlo, že jim pár silných rukou chybí.
Už už viděli, jak se blíží lidé se svými prázdnými batohy připravení naplnit je pokladem. Pod lopuchem se trpaslíci stále oddávali spánku, když najednou Bertíkovi sedla na nos včela. Bertík se tak vyděsil, že rázem vyskočil na nohy a s ním i zbytek party.
Vyděšená Bertíkova parta běžela rychle k duze. Naštěstí trpaslíci mají nožičky menší a rychlejší než lidé, a tak rychle doběhli k ostatním trpaslíkům a přiložili ruce k dílu a tlačili duhu dál a dál.
Duha se lidem ztratila z dohledu a ti se nešťastní vrátili do svých domovů.
Bertík dostal od trpaslíků za vyučenou. Od té doby bedlivě sledoval předpovědi počasí a už se nestávalo, že by se šel zašít pod lopuch tak, aby měl klid.
A to je důvod, proč se nám lidem nikdy nepodaří dojít až na konec duhy.
