Kdysi v dávných druhohorách planetu obývali hlavně dinosauři. Ale nebyli to jen oni, kdo v té době žil. Kdybyste se tehdy zaposlouchali, uslyšeli byste mimo jiné šplouchání moře, bzukot hmyzu a řev dinosaurů.
Někteří dinosauři žili v tlupách, jiní byli samotáři. Dnes si povíme příběh o jednom, který byl velký samotář, o tyranosaurovi, také se mu říká T-rex. Tento tyranosaurus putoval už dlouhé roky sám. A jak putoval sám opravdu hodně dlouho, zapomněl i na to, jak ho rodiče pojmenovali.
Když byl malý, zatoulal se a už své rodiče nenašel. O kamarády nestál. Z nějakého důvodu mu všichni lezli na nervy. A tak se rozhodl putovat životem sám. Sám byl spokojený. Šel tempem, které mu vyhovovalo. Když chtěl, tak si odpočinul, rozhlédl se po krajině, jindy zas přidal do kroku. Když chtěl, byl úplně potichu a přemýšlel, jindy si zas pobrukoval.
Toho slunného rána vstal, a i když byl masožravec, posnídal pár výhonků a vydal se na cestu. Jak tak celé dopoledne putoval, najednou uviděl v zemi napůl zahrabané vejce. A nebylo to vejce, jaké zná od dinosaurů. Bylo jiné. Bylo menší, mělo i jinou barvu a z ničeho nic se začalo třást. Tyranosaurus se vyděsil. „Co se z takového pidivajíčka může vylíhnout?“ zamyslel se sám pro sebe.
Přestože byl poměrně lhostejný, tato událost ho přinutila zůstat stát na místě a čekat, co bude dál. Každý den dinosaurus přece nevidí, jak se líhne vejce.
„Takové malé vejce,“ brblal T-rex sám pro sebe, „ten tady přece nemůže sám přežít.“
Najednou se z vejce vylíhnulo něco, co T-rex nikdy neviděl, a hned to začalo štěbetat. Vypadalo to jako želva, ale nebyla to želva. Hlavu to mělo jako had, ale nebyl to had. Mělo to čtyři končetiny a něco jako čumák. Rozhlédlo se to, uvidělo T-rexe a běželo to rovnou k němu. T-rex se vyděsil. Roky putoval sám, většinou na nikoho nenarazil, a když ano, tak se mu obloukem vyhnul. A teď najednou něco malého a uječeného běží přímo k němu.
„Ahoj, obře,“ křiklo to něco. „Kde to jsem? Můžu jít s tebou?“
„Tak to v žádném případě, já odcházím, čau,“ chtěl tvora odbýt T-rex.
Tvoreček najednou začal usedavě plakat a naříkat. Vše nasvědčovalo tomu, že se se také ztratil rodičům, a to už v době, kdy byl ještě ve vajíčku. Jeho pláč nenechal ani T-rexe chladného. Zastavil se a vzal tvorečka na cestu s sebou.
„Počkám pár dní,“ přemýšlel T-rex. „Pak ten prcek trochu povyroste a už se o sebe postará sám a půjde si po svých.“ Tak zněl T-rexův plán.
Tvoreček celou cestu štěbetal a T-rexovi už z toho šla hlava kolem. A tak tvorečkovi začal říkat Otravo. Otravovi to vůbec nevadilo, byl rád, že má společníka. Dokonce si nevšímal ani toho, jak je T-rex náladový.
Otravovi nešlo do hlavy, že T-rex neví, jak se jmenuje, a tak mu začal říkat prostě Obře.
Byla to zvláštní dvojka. Každý, kdo šel kolem, se pozastavil, aby si je prohlédl. To Obrovi nebylo vůbec příjemné.
„Otravo, poslouchej,“ pravil jednoho večera Obr, „ráno vstanu a odcházím bez tebe. Je čas se osamostatnit.“
Otrava proplakal celou noc. T-rex to už nemohl poslouchat, a tak se vydal na cestu ještě za tmy. Celou cestu samozřejmě myslel na Otravu. Dokonce pocítil něco jako smutek, což ho úplně zmátlo.
Když se T-rex zastavil, aby si dal poledního šlofíka, začaly mu téct slzy. Vůbec nechápal, co se to děje. Vždyť mu ten prcek šel celé dlouhé dny jen na nervy. Najednou Obrovi došlo, že si našel kamaráda, kterého má opravdu rád. Takové pocity neznal, zmátlo ho to.
Nakonec se otočil a vrátil se pro Otravu. Ten stále ležel schoulený v klubíčku a plakal. Obra měl moc rád, vždyť byl něco jako jeho máma. Přirovnání k mámě Obra docela uráželo, ale nedalo se nic dělat.
Když Obra uviděl, rozběhl se k němu a zase začal štěbetat. A tak štěbetal celý den, dokud samou únavou neusnul.
Od té doby se z Obra a Otravy stali ti nejlepší přátelé. Tvorové v širokém okolí je už znali, a tak se ani tolik nepodivovali, když je potkali. Dva osamělí tvorové našli k sobě celoživotního parťáka a putovali spolu životem až do skonání světa.
