Byl jednou jeden farmář, který se jmenoval Krásník. Měl moc rád zvířata. Kdykoli u některého ze svých přátel viděl nějaké nové zvíře, hned po něm také zatoužil. Vezměme to ale pěkně od začátku.
Na začátku, jak to tak vždycky bývá, byl pes.
„Hele, Krásníku, podívej, jaká se mi narodila dvě krásná štěňata,“ chlubil se mu kamarád.
„No ta jsou krásná. Co s nimi budeš dělat?“ zajímal se Krásník a drbal psiska za ouškama.
„Jedno si nechám, ale to druhé nikdo nechce. Vůbec nevím, co s ním.“
A bylo rozhodnuto. Ten den se vrátil Krásník domů se psem. Paní Krásníková se o něj starala, spal s ní v posteli a všechno bylo dobré. Krásník jako vždy jezdil celý den traktorem, sušil seno a dělal další věci kolem farmy. Psa potkával jen doma u večeře, kdy mu dal vylízat talíř a podrbal ho za uchem. Tím veškerá jeho péče o psa končila.
Jako další přibyly na farmu slepičky. Krásník si jich přivezl rovnou dvacet. Každá byla jiná. A nejkrásnější z nich byl černý kohout, který slepičky hlídal. Krásník ale na něco zapomněl.
„Kam jen ty slepičky dám? Se ženou v posteli jako pes spát asi nemohou,“ přemýšlel nahlas.
„Budeš jim muset postavit kurník,“ povídala paní Krásníková.
Hned se do toho ti dva dali a za chvíli měli kurník hotový.
„A když už máme ten traktor a tu louku a to stavění ti jde tak od ruky,“ řekla paní Krásníková, „hrozně moc bych si přála koně.“
„Tak si ho sežeň,“ souhlasil Krásník.
A už na farmě bydlel kůň, slepice, kohout a pes. Do té doby, než Krásník navštívil svého přítele Hlubešáka.
„Ty máš krásné ovce,“ obdivoval jeho stádo.
„Hele, tenhle beran je moc milý. Nechceš ho?“ ptal se Hlubešák.
„No jasně!“
Ten den přijel Krásník s beranem.
„Kam ho ale dáme?“ napadlo ho. „Ach ne, to zase budu muset stavět nějaké stáje a výběhy!“
A tak Krásník vyfiknul ohradu a přístřešek pro berana. Měl totiž v plánu pořídit si celé stádo, jak to viděl u Hlubešáka. Aby beránkovi nebylo samotnému smutno.
Za pár dní už měl ovcí šest. A ještě pořídil třicet králíků a plánoval, že přikoupí prase.
Den po dni zvolna míjel, Krásník se radoval, že má tolik zvířat. Kde byl háček? Háček byl v tom, že se o zvířata už dál nestaral. Podíval se na ně, pohladil je, ráno jim hodil trochu sena, ale zbytek práce už byl na paní Krásníkové. A pečovat o tolik zvířat je velmi náročné.
Asi by se paní Krásníková udřela, nebýt toho, že si jednoho dne zlomila nohu. Lezla na stohy se senem, protože tam jedna zlobivá slepice snášela vejce. Paní Krásníkové to nějak uklouzlo a špatně spadla. Zlomená noha, to není na pár dní. Veškerá práce kolem zvířat tak připadla na pana Krásníka.
„Musím nakrmit ovce. Vlastně moment, ještě jsem nedal vodu koni. Vlastně počkat, napřed musím dát zrní slepicím. Ne, ještě jsem nesebral vejce. Né, ještě králíkům seno jsem nedal,“ hudroval Krásník a běhal od jednoho zvířete ke druhému.
Byl z té práce tak unavený, že na druhý den zaspal budík.
„Propánakrále! Já zaspal, nestihnu to do práce včas,“ zděsil se Krásník a úplně zapomněl, že má ještě krmit zvířata.
Když se odpoledne vrátil, zvířata hlady bečela, kvičela a všelijak si stěžovala. Krásník péči nějak odbyl a běžel opravovat traktor, aby mohl zase zítra do práce. Měl sekat Hlubešákovi louku.
Za několik dní se velmi podivil. Slepice nesnášely žádná vejce, králíci nechtěli mít mláďata, kůň zhubnul a ovce utíkaly z ohrady, aby se napásly na sousedově louce. V tu chvíli se Krásník konečně zamyslel nad svou špatnou a úspornou péčí.
„Abych měl ze zvířat užitek a aby zvířata se u mě měla dobře, musím se o ně asi lépe starat.“
A tak pan Krásník začal makat už od východu slunce. Krmil, dával vodu, kartáčoval koně, stříhal ovce, přikrmoval králíky a slepice. Za pár dní všechno běželo jako na drátkách. Slepice snášely hromady vajec, narodily se noví králíčci, jedna nová ovečka a koník byl zase ve formě. Paní Krásníková se uzdravila a pomáhala mu v péči o zvířata. Měla radost, že na všechno nezůstala úplně sama. I pan Krásník byl rád, že na to není sám.
„Ještě pořád chceš ta prasata, drahý?“ ptala se Krásníka jeho paní. Ten jen zavrtěl hlavou.
„Kdepak, kdepak, vždyť toho máme nad hlavu, abychom to stihli vůbec obstarat.“
Paní Krásníková se spokojeně usmála.
„Takže ti už stačí to, co máš?“
„Stačí. Nemusíme mít všechno, co ostatní. Nejdůležitější je, abychom na to, co máme, stačili my,“ povídal pan Krásník, který konečně prozřel.
Ono je hezké mít hodně zvířátek. Ale musíte se zvládnout o ně také postarat. A proto také nemůžeme mít vždycky to, co vidíme, že má někdo jiný.
