U jednoho lesního paloučku žila rodina divokých králíků a v ní králíček Nosík. Ten jednoho dne odhopkal dál než kdykoliv předtím a zjevně se mu to vyplatilo. Za lesem a dvěma poli narazil na nové, dosud nenavštívené pole obřích mrkví. Tolik velkých mrkví pohromadě nikdy neviděl.
Poté ho napadlo, že o nich musí říct svým kamarádům. Ale hned mu došlo, že čím více divokých králíčků tady přihopsá, tím rychleji bude tato úroda pryč. Snad poprvé v životě se králíček Nosík rozhodl pro malou lež. Pole s mrkví si nechá jen a jen pro sebe. Bude to jeho tajemství.
Od tohoto okamžiku si každý den vymýšlel výmluvu, proč se nezdržuje v blízkosti ostatních králíčků, kam pokaždé mizí a odkud přichází. Králíčci si jeho divného chování sem tam všimli. Například se zeptali: „Nosíku, od čeho jsou tvoje fousky oranžovější než ty naše?“ Ale Nosík vždy vyhýbavě odpověděl: „Od sluníčka, dneska totiž ostřeji svítilo.“ Tak to šlo den za dnem. Nosík pokaždé nepozorovaně zmizel, na poli obřích mrkví si nacpal bříško a poté se nenápadně vrátil. Jednou se mu ale jeho tajná výprava málem nevyplatila.
To, když ho na poli spatřil orel, který se zrovna sháněl po večeři. Když jsou králíčci spolu, vždy někdo hlídkuje a své kamarády včas varuje. Tentokrát však na poli nebyl nikdo, kdo by Nosíka na orla upozornil. Ten ho proto zahlédl až úplně na poslední chvíli a zdálo se, že se Nosík stane jeho večeří. Jen tak tak se na poslední chvíli schoval v noře od starého jezevce. V tu chvíli si uvědomil, do jakého nebezpečí ho jeho tajemství přivedlo. Také se trošku zastyděl, že chtěl sníst všechny ty mrkve jen sám. Tolik mrkví by se v životě do bříška jednoho králíčka rozhodně nevešlo. Proto počkal, až bude čistý vzduch a vyděšeně odhopkal ke své rodině. Doma všechno vypověděl a slíbil, že už nikdy nebude takhle lakomý.
