Na kraji vesnice stál starý chlívek, který už z dálky voněl senem a teplem. Bydlela v něm tři prasátka. Každé prasátko bylo úplně jiné, ale přesto, nebo právě proto, si spolu tak dobře rozuměla.
Nejstarší prasátko si všechno rádo kontrolovalo. Každé ráno obcházelo dvorek, rypáčkem pošťouchlo vrata a zkontrolovalo, jestli se někde nepovaluje něco, co tam nepatří. A nejradši mělo, když to zrovna bylo k jídlu, to bylo pak radosti.
Prostřední prasátko bylo klidnější, celé dny leželo ve stínu nebo se naopak vyhřívalo na sluníčku. Zbytek dne si hledalo něco dobrého na zub. A nejmladší? To bylo pořád v pohybu. Všechno ho zajímalo a svět za plotem mu připadal strašně lákavý.
Každý den byl trochu jiný, někdy pršelo, jindy bylo venku hlasitě, ale ve chlívku se prasátka cítila vždycky dobře a v bezpečí. Věděla, kde je miska, kde sláma nejvíc hřeje a kam si lehnout, když chtějí mít klid. A proto bylo tak důležité, aby všechno zůstalo tam, kde má.
Jedno odpoledne ale farmář zapomněl branku zavřít. Pak už stačilo jen málo a vítr ji snadno pootevřel. Nejmladší prasátko se zarazilo. „Podívejte,“ zašeptalo s úžasem a přemýšlelo, co s tím dál vymyslí. „Toho si nevšímej,“ zabručelo starší. „Branka má zůstat zavřená. A jít ven bez farmáře není dobrý nápad.“
Jenže zvědavost byla silnější. Prasátko vystrčilo rypáček ven, pak kopýtko a najednou bylo na cestě. Svět tu vypadal větší, ale určitě byl hlučnější a plný pachů. Přešlo přes cestu a šlo se podívat k prvnímu lesu.
Najednou kolem něj projela velká krabice, které lidé říkali auto. Jenže jelo tak blízko, až se prasátko celé polekalo a rázně se rozeběhlo zpátky ke chlívku za svými kamarády. Tam už ale byla branka zavřená. Mezitím se otočil vítr a branku úplně zavřel.
Ve chlívku nastalo ticho. Pak se ozvalo nervózní funění. „Kde je?“ zeptalo se prostřední. Starší prasátko nezmatkovalo. Obešlo plot, prozkoumalo zem a poslouchalo. Z dálky se ozvalo slabé chrochtání.
Společně obešla dvorek, až u plotu uviděla vystrašené prasátko, jak se snaží protáhnout zpátky. Chvíli to trvalo, ale nakonec se jim podařilo branku znovu pootevřít. Nejmladší dovnitř doslova prosvištělo a bylo šťastné, že je zase doma.
„Už nikam nepůjdu,“ vydechlo. „To říkáš pokaždé,“ odpovědělo prostřední a uvelebilo se vedle něj.
Večer už všechna tři prasátka tiše ležela, chlívek byl zavřený a venku se setmělo. Staré dřevo zavrzalo, ale uvnitř bylo bezpečno. Prasátka pomalu usínala a svět za plotem mohl klidně počkat zase do jiného dne.
