V jednom obrovském mraveništi žil malý mraveneček, který si sám říkal Kutil. Už od malička byl neskutečně chytrý a vynalézavý. Toužil být velkým vynálezcem, ale ostatní mravenci se mu občas smáli: „Kutile, jak ty bys mohl být slavným vynálezcem?
Vždyť jsme jen malí mravenci, co bys tady chtěl vymýšlet? Naše mraveniště funguje skvěle, žádné novoty nepotřebujeme!“
Kutil se ale nenechal odradit. Pozoroval ten neustálý shon a viděl, jak všichni musí nosit těžké náklady nahoru a dolů do mnoha pater jejich domova. Mraveniště připomínalo obrovský mrakodrap a všichni mravenci všechno nosili po svých. Večer pak jen slyšel stesky: „Ach, hrozně mě bolí záda,“ nebo „Mě zase bolí nohy, pořád se tahat s takovými břemeny je k nevydržení.“ Jeden starší mravenec si dokonce povzdechl: „Vždyť já už na tu práci ani pořádně nevidím.“
Kutil ty příběhy tiše poslouchal a přemýšlel, jak by mohl pomoci. Jednoho dne se vydal do lesa s nákresy v batůžku. Jeho největším snem bylo postavit výtah. Posbíral potřebné klacíky, pevné pavučinky a pružné listí. Cestou zpět navíc našel malá kulatá sklíčka, která mu vnukla další nápad.
V mraveništi se schoval do kouta a začal vyrábět. Po několika hodinách sestavil svůj první výtah. Okamžitě svolal ostatní: „Mravenci, podařilo se mi vymyslet výtah! Teď už nemusíte nosit těžké věci po svých, ušetříte si spoustu práce.“
Mravenci se nejdříve smáli, ale nakonec se jeden odvážlivec rozhodl vynález vyzkoušet. Nastoupil a světe, div se – výtah se rozjel! Mravenec dojel až do nejvyššího patra bez sebemenší námahy. Když to ostatní viděli, neváhali ani minutu a okamžitě se začali řadit do fronty. Byli šťastní, že jim Kutil tak pomohl, a už se mu nikdy nesmáli.
Kutil ale nezapomněl ani na staré mravence. Z malinkých sklíček, která našel v lese, jim vyrobil brýle. Ty jim pomohly i s tou nejdrobnější prací, na kterou už dříve neviděli. Od té doby všichni přistupovali ke Kutilovi s úctou a respektem. On ale nezahálel a každý den dál vymýšlel nové nápady, jak život v mraveništi vylepšit.
