V jednom lese bydlel ježek Bobo. To jméno si vybral sám a měl ho docela rád. Stejně tak miloval les, ve kterém bydlel. Listí tu šumělo, bublal potůček, ostatní zvířátka si povídala. Přesto ho ale něco trápilo. Připadal si velmi sám a opuštěný.
To se ale jednoho dne změnilo. Na svém brouzdání lesem potkal Bodlinku. Ježčí dámu, která byla velmi krásná, ale také opuštěná. Dali se spolu do řeči a domluvili se, že budou lesem putovat společně. Bobo se Bodlince svěřil, že se už dlouhá léta zajímá o sebeobranu. Prozradil jí také trik, jakým udržuje své bodlinky pořádně ostré.
Když se přiblížil večer, prozradila naopak Bodlinka své tajemství jemu. Ukázala mu, jaké krásné a měkoučké peřinky dokáže uplést z pavučin. To se Bobovi velmi líbilo.
Zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo kručení v jejich malých bříškách, se objevil ježek Kulinka. „Copak to slyším kamarádi? Že vy máte hlad?“ pronesl se smíchem a vytáhl z kapsy krásně voňavé kaštanové placky. Všichni se do nich s chutí pustili. A jak už to tak bývá, s plným žaludkem přichází ty nejlepší nápady. A tak tomu bylo i tentokrát.
Rozhodli se, že najdou všechny opuštěné ježky v okolí a založí jejich vlastní městečko. A tak se taky stalo. Našli opravdu krásné místečko na okraji lesa. Bylo zde spoustu napadaného listí, potůček a nedaleko také pole plné nejrůznějších pochoutek.
Ze všeho nejdřív se pustili do přípravy domečků. Z podzimního listí udělali nádherné barevné domečky, které přilákaly další a další ježečky. A ze tří ježčích kamarádů tak vzniklo rovnou celé městečko.
Z Bodlinky se stala velice oblíbená švadlenka. Každé ráno sbírala pavučinky a šila z nich měkoučké peřinky pro všechny ježečky v okolí.
Ani Kulinka nezahálel a přidal ruku k dílu. Otevřel si voňavou pekárnu U Kulinky. Pekl zde své výborné kaštanové placky, které svou vůní přilákaly každé ráno nejednoho ježka.
Bobo se staral o obranu městečka. Nejen že učil ježky, jak se mají bránit v případě ohrožení, ale začal také prodávat svůj vynález pro ostré bodliny. Vyráběl totiž z kamenů skvělý pilník na bodliny a všichni ježci k němu pravidelně chodili, aby se jim s láskou postaral o jejich účinnou zbraň.
Postupem času se přidali i další ježci. Jeden se naučil z listí vyrábět tašky, do kterých si mohli všichni sbírat potravu. Další se vyznal v nejrůznějších bylinkách a stal se z něj oblíbený doktor, který léčil všechny nejrůznější neduhy. Nechyběla ani cukrárna, ve které pekli ty nejlepší jablíčkové dezerty.
Od té doby už žádný ježek z okolí nebyl sám. Všichni žili šťastně pospolu a pomáhali jeden druhému.
