„Maminko, maminko! Slyšíš to? Hasiči mají výjezd. Musím jim jít pomoci.“ Prosebný hlásek doléhal ze zahrady až k maminčiným uším do kuchyně. „Ale, Honzíku, mají teď moc práce. Ty jsi moc malý. Půjdeš za nimi, až budou mít více času,“ odpověděla nesmlouvavě maminka.
Honzík měl teprve 6 let, ale už přesně věděl, čím chce být. Hasičem. Už v kočárku fascinovaně pozoroval hasičská auta a veliké muže v uniformách. Když rostl, přidala se k tomu také touha zachraňovat lidi. Často chodil do hasičárny.
A místní hasiči ho měli velmi rádi. Jednou ho nechali vyzkoušet helmu, jindy zase sedět v hasičském autě. Když se hasiči vrátili z výjezdu, Honzík se rozeběhl rovnou k nim. Chtěl znát všechny podrobnosti. Když si poslechl celý příběh, rázně pronesl: „Příště ale musím jet s vámi!“ Kamarádi hasiči se mu snažili vysvětlit, že je na to ještě příliš malý, a nechali ho alespoň pomoci s úklidem uniforem.
Potom chlapeček odešel domů. Když se tak se smutnýma očičkama vracel domů, uslyšel mňoukání. Ten jemný ustrašený hlásek se k němu snášel někde z výšky. Rozhlížel se okolo, až najednou uviděl malé koťátko. Sedělo na stromě a třáslo se strachy.
Honzík nijak nepřemýšlel a rozhodl se jednat. Začal šplhat na strom, aby koťátko zachránil. Když byl konečně nahoře, chytil koťátko do rukou a začal ho uklidňovat. „Neboj, Mourku, už jsi v bezpečí. Společně se dostaneme v pořádku dolů.“ V tu chvíli ale vyběhla ven sousedka, které patřil onen strom.
„Ježišmarjá, Honzíku! Drž se! Hlavně nespadni!“ Měla o Honzíka obrovský strach. Rychle běžela pro telefon, aby zavolala hasiče. Ti neváhali a okamžitě běželi Honzíkovi na pomoc. Přispěchali ale zrovna ve chvíli, když už měl Honzík skoro celou cestu za sebou. Hasiči s obdivem sledovali Honzíka, jak ochranitelsky drží koťátko a šplhá dolů ze stromu. Už zbývalo jen pár posledních krůčků, když se ozval obrovský potlesk. Hasiči byli nadšení, jak statečný chlapec Honzík je. Ještě více ale byli šťastní, že je v pořádku.
Za pár dnů se u Honzíka doma rozezvonil telefon. Byl to sám velitel místní hasičské stanice. Domluvil se s Honzíkovou maminkou, aby se dostavili na stanici. Honzík se velmi těšil.
Když dorazili do hasičárny, jeho oči zaplavilo nadšení. Čekali tu na něj hasiči postavení do řady. V jejich čele byl velitel a v ruce držel medaili. „Honzíku, prokázal jsi svoji statečnost. Zachránil jsi malé koťátko bez zaváhání,“ začal svůj proslov velitel a pokračoval: „Až budeš velký, bude z tebe skvělý hasič. Nyní sis ale vysloužil medaili čestného malého hasiče.“ Za potlesku všech pověsil Honzíkovi medaili na krk a věnoval mu jeho první hasičskou helmu.
Během velké oslavy také hasiči představili mamince jejich plán. Rozhodli se udělat pro Honzíka a další budoucí hasiče přípravný kroužek, kde budou statečné děti učit, jak se stát dobrým hasičem. Honzík byl šťastný a každý den se soustředil na to, aby jednoho dne mohl hrdě nosit hasičskou uniformu.
Moc pěkné.