Zubatá strašidla se rozhodla, že pojedou o prázdninách na výlet do Mladé Boleslavi, kde stojí hrad přebudovaný na zámek. Žije tam totiž jejich strýček a stará se o tamní strašení.
Celá cesta autem probíhala ve veselém duchu. Děti prozpěvovaly písničky o strašidlech. Nejvíc se jim líbila odrhovačka, která se dá zpívat pořád dokola. Bylo to takhle:
Duch na babičku bafnul,
rád strašil babičky,
babka ho při tom chytla,
strčila do lahvičky.
Plakali všichni duši,
cedulku napsali,
láhev s ní polepili
a nahlas přečetli:
Duch na babičku bafnul…
Není divu, že po hodině už toho měli taťák s maminkou dost a přáli si, aby už byli na místě. Zbývalo už jen pět minut cesty, když tu najednou auto začalo divně škytat. Párkrát poskočilo, zastavilo a ztichlo.
„Asi se nám rozbilo auto, budeme potřebovat odtáhnout,“ povídal taťák a dojel z posledních sil s autem k nedaleké myčce aut.
„A to nejde nějakým kouzlem opravit?“ ptal se Bubík.
„Na tohle jsou kouzla krátká. Budeme potřebovat nářadí, abychom to opravili,“ říkal taťák, když koukal pod kapotu.
„Jsme čtyři minuty od zámku,“ povídala maminka. „Bubíku. Zubomilo. Dojděte pro strýčka, má koně a pomůže nám to odtáhnout. U něj už to spravíme. Ale pospěšte si, začíná se smrákat.“
„Ano, maminko,“ řekly děti dvojhlasně a vydaly se na cestu.
Zubomila s Bubíkem šli svižně. Za chvilku byli u brány. Proklouzli na nádvoří.
„Co to dělá?“ ztuhnul Bubík údivem, hned jak vešli.
Po nádvoří pobíhal rytíř v bílém brnění a hlasitě volal: „Puťa, puťa!“
„Asi svolává slepice,“ hádala Zubomila.
„Ty už dávno spěj, vždyť je skoro tma,“ zamračil se Bubík a vykročil nebojácně k rytířovi.
„Nazdar, strejdo! Co to tu nacvičuješ?“
„Jé, ahoj Bubíku! Vy už jste tady?“ ozvalo se zpod přilby.
„No, skoro jo. Našim se rozbilo auto kousek odtud a potřebují tvou pomoc. Prý máš koně, který by mohl přitáhnout auto.“
„To mám, ale před chvílí mi utekl,“ vysvětlil strejda rytíř. „Teď se ho snažím nalákat. Když zdivočí, tak je nepředvídatelný.“
„Aha, my mysleli, že voláš na slepice,“ přidala se Zubomila.
„Kdepak, koně. Puťa, puťa, koni!“
„Takhle nic nepřivoláš, takhle se volá na puťky, a ne na koně,“ povídal chytře Bubík. „To musíš takhle: Koni, čičiči!“
„No vy jste teda dvojka,“ řekla Zubomila a zakryla si rukou oči.
„Doufám, že ten tvůj kůň není černý, to bychom ho potmě neviděli,“ rozumoval Bubík dál.
„Kdepak, mého koně nepřehlédnete ani ve tmě. On je ohnivý. Má ohnivou hřívu a ocas, a když se rozohní, pak kolem něj plamínky poskakují ve velkém,“ vysvětlil bílý rytíř.
„Na co bychom ho nalákali?“ přemýšlela nahlas Zubomila. „Žere kostky cukru? Nebo spíš kostky tuhého podpalovače?“
Najednou se ozvalo prudké brždění od silnice. Všichni tři vyběhli z nádvoří a hnali se ke křižovatce. Náhle však strnuli, když uviděli, jak kůň běhá mezi auty a skáče ze střechy na střechu. Auta brzdila, troubila, ale kůň po nich poskakoval dál a bylo vidět, že ho to náramně baví.
„Jak chceš tohle zkrotit, strejdo? Ten kůň je horká hlava,“ řekla Zubomila třesoucím se hlasem.
„Bude potřebovat ochladit, tady jsem si vzal kýbl s vodou. Já ho nalákám, až bude stát, vylijete to na něj. Ano?“
„Jasně.“
Bílý rytíř se postavil do silnice, natáhl ruku v rukavici ke koni a oslovil ho jménem. Kůň na chvíli zpozorněl, seskočil z auta a s ušima sklopenýma za hlavou zíral před sebe na svého pána.
„Teď,“ křikl rytíř.
Zubomila s Bubíkem se rozmáchli a vší silou vychrstli vodu z kýblu. Ale kůň byl velmi hbitý. Uskočil a celá vodní sprcha zlila rytíře.
„Promiň, strejdo. Doufám, že máš to brnění nerezový,“ povídal Bubík.
„Mám nápad,“ křikla Zubomila, plácla koně přes zadek a dala se na útěk.
„Jau, to pálí,“ volala ještě, ale nezastavovala. Za sebou měla naštvaného ohnivého koně, který se rozhodl, že ji za to plácnutí potrestá.
Zubomila doběhla až k myčce aut. Proběhla prostorem, kde se myjí auta a zmáčkla tlačítko mytí. Jak se kůň hnal za ní, nerozhlížel se ani nalevo, ani napravo a vletěl přímo do crčící vody, která stříkala z kartáčů.
Když kůň vyběhl z myčky, plápolaly na něm jen docela drobné plamínky. Už neměl uši stažené k hlavě, ale přívětivě se na Zubomilu díval. Přiblížil se k ní a nechal se opatrně pohladit. Už nepálil.
Rytíř s Bubíkem doběhli za nimi.
„Dobrá práce, Zubomilo. Ruku ti doma ošetřím,“ povídal rytíř.
„Jak na něm můžeš v tom brnění sedět? Musíš být pak rozžhavený jako hrnec na plotně, ne?“
Všichni se zasmáli. Pak zapřáhli koně k autu a dotáhli ho na nádvoří. Rytíř jim pomohl auto spravit.
„Máte teda pěkně poruchový kočár,“ povídal nakonec.
„Však ten tvůj kůň také není bezporuchový,“ ušklíbla se Zubomila.
Potom je čekala ohromná hostina v rytířském stylu. Zítra si ještě prohlédnou zámek zevnitř a pak hurá domů. Snad ten jejich poruchový kočár tentokrát dojede. Jedno ale bylo jisté. Na tenhle výlet Bubík se Zubomilou nikdy nezapomenou.
