Byl jednou jeden veselý hnědý pejsek, který žil v malém městě se svým pánem. Miloval dlouhé procházky, aportování i zdřímnutí si na slunci na své zahradě. Byla však jedna věc, kterou veselý Maxík opravdu neměl rád – a to byly kočky.
Vždy když kočka prošla po jeho zahradním plotě nebo se jen promenádovala kolem jeho pozemku a provokovala ho mňoukáním, Maxík hlasitě štěkal, aby ji odehnal. A věru, to se mu vždycky i podařilo.
Bylo sobotní odpoledne a Maxík se svým majitelem se vydali do nedalekého parku. Podzim už pomalu klepal na dveře a park se proměňoval v krásné oranžové království. Maxík to tam miloval. Byly tam vysoké stromy, čerstvý vzduch a někdy tam narazil i na své psí kamarády, které mohl pozdravit. Dnes tam však mnoho lidí nebylo, a tak vesele běžel po zelené trávě poseté spadaným listím, hravě vrtěl ocasem a s radostí honil a nosil pánovi svůj oblíbený modrý míček.
Když vtom se najednou ozvalo hlasité „žbluňk“ a zároveň i jakýsi křik o pomoc a pískot. Maxík nastražil uši a spolu se svým pánem běžel na pomoc. Když následovali zvuk, našli u jezera stát malou uplakanou holčičku.
„Moje kočička spadla do vody!“ vzlykala dívka, ukazujíc na jezero, a tiskla se ke své mamince. Drobné zrzavé kotě bezmocně cákalo a nedokázalo vylézt ze studeného jezírka. Maxův majitel se zamyslel. „Voda je studená… Jak ji jen dostanu z vody?“ zeptal se váhavě a podíval se na svého věrného pejska. Věděl přece, že Maxík kočky nemá rád.
Pejsek však viděl obavy v očích svého pána a slzy holčičky ho přiměly jednat. „Nemám rád kočky, ale musím pomoct. Jiný pejsek tu není a já jediný se studené vody nebojím!“ zaštěkal si pro sebe pejsek a statečně skočil do vody. Rychle doplaval k vystrašenému zrzavému kotěti, jemně ho chytil do tlamy a odplaval zpět ke břehu.
Holčička radostně zapištěla a vzala kočičku do náruče, aby ji zahřála. „Jsi můj hrdina! Děkuji za záchranu!“ zvolala holčička, pohladila Maxíka a kočička děkovně zamňoukala. Maxík se oklepal z vody a zavrtěl ocasem. Pejsek hlasitě zaštěkal a vesele se otočil na svého majitele. Ten ho laskavě pochválil a pohladil. „Jsem na tebe pyšný, Maxíku!“ řekl mu.
Tato slova zahřála pejska u srdce, stejně jako pohled na šťastnou holčičku. I když Maxík kočky v oblibě stále neměl, naučil se, že si zvířátka musejí pomáhat. A tak od toho dne už na kočky neštěkal a cítil se statečný jako nikdy předtím.
