Byl jednou jeden les, ve kterém žil zlý čaroděj jménem Zoro. Čaroděj žil v lese, vysoko na kopci, odkud měl výhled na celý les i na nedaleký zámek. Všichni lidé na zámku a ve vesnicích v okolí se ho báli a do lesa nechodili. Rád míchal různé lektvary a posílal bouřku na nedaleký zámek. Alespoň se to o něm povídalo. Všichni se ho báli.
Jednoho dne se však k jeho chaloupce na hoře zatoulal mladý chlapec. Byl to Jakub, který zvěsti o čarodějovi sice slyšel, ale nevěděl, jestli jsou pravdivé. Chlapec byl z kácení dřeva v lese unavený a do vesnice to bylo daleko a bílý měsíc se už prodíral mezi stromy. A tak zaklepal na chaloupku, ve které se svítilo. Netušil však, že právě tato chaloupka patří zlému čaroději Zorovi.
Ťuk, ťuk, ozvalo se za starými dveřmi. Čaroděj Zoro seděl právě u svého krbu, na sobě měl zelený plášť a nevěřícně hleděl na dveře. Mladý Jakub stál za dveřmi a čekal, jestli se někdo objeví. Dveře se otevřely a před ním náhle stál vysoký čaroděj v zeleném plášti. Nebyl však strašidelný, ba ani ošklivý, jak o něm zvěsti kolovaly.
„Dobrý večer, chtěl bych poprosit o nocleh na tuto chladnou noc,“ řekl chlapec nesměle. Čaroděj Zoro na něj překvapeně hleděl. Byl zvyklý, že se ho každý bojí a od jeho chaloupky každý utíká, co mu síly stačí. Ale tento chlapec stál před ním bez meče nebo jiné zbroje a slušně ho požádal o nocleh.
„Ty se mě nebojíš? Vždyť já jsem ten ,hrozivý‘ čaroděj Zoro,“ zeptal se ho Zoro váhavým hlasem. Ale Jakub se jen nesměle usmál a zakroutil hlavou. „Ne, nebojím se,“ odpověděl mile. Neměl strach. Slyšel zvěsti, to ano, ale pravdu neviděl na vlastní oči, tak jim raději nevěřil. Čarodějovi pohrávaly koutky úst. Už celé roky ho nikdo neoslovil tak klidně.
„Tak pojď dál, zrovna jsem si uvařil čaj,“ řekl milým hlasem a pustil Jakuba do chaloupky. Uvnitř bylo teplo a vonělo to bylinkami. Před krbem ležel malý Zorův pejsek Drobeček. Čaroděj nalil z čaje mladému Jakubovi na zahřátí a sedli si spolu před krb. Chlapec pohladil veselého pejska a pustili se do povídání.
„Říká se o vás, že mícháte zlé lektvary a posíláte bouřku na zámek,“ řekl chlapec a napil se čaje. Věru lepší čaj nikdy předtím nepil! Zoro si smutně povzdechl. „To jsou jen zvěsti. Není to však pravda. Kdysi, když se spustila silná bouřka, lidé si mysleli, že jsem ji poslal já. A když viděli mé lektvary, mysleli si, že jsou zlé. Ale ve skutečnosti jimi jen léčím zvířata v lese a pomáhám stromům, když jsou nemocné. Když je jelen nemocný, dám mu kapku, aby se uzdravil. Když má ptáček zlomené křídlo, dám ho rychleji dohromady, aby mohl zase létat,“ řekl mu Zoro svůj příběh. Jakub ho nevěřícně poslouchal.
„Takže vy nejste čaroděj?“ zeptal se ho překvapeně. „Ne, nejsem. Jsem jen muž, který rád žije sám v přírodě, a právě proto o mně vznikly tyto nepravdivé zvěsti,“ pousmál se Zoro. Chlapec přenocoval v teplé chaloupce a ráno se se Zorem a jeho pejskem rozloučil. Dal mu však slib. Jakub se rozhodl, že napraví jeho pověst a poví lidem o tom, jaký doopravdy je, a tak se vydal hlásit do světa novinky.
Když se Jakub vrátil do vesnice, vyprávěl, že čaroděj Zoro není zlý, ale naopak. Nejen že mu dal nocleh, ale také pomáhá přírodě a zvířátkům. Lidé nejdříve nevěřili, ale když začali vidět zdravá zvířata a slyšeli i další svědectví, pochopili, že zvěsti o něm nebyly pravdivé. Od té doby se lesem nešířil strach, ale klid a zvědavost. A Zoro byl rád, že se ho konečně lidé nebáli, a proto už nepomáhal svými léčivými lektvary jen zvířátkům, ale i lidem, kteří si postupně získali zpět jeho důvěru.
A tak Zoro neměl přátele jen ve svém pejskovi nebo ve zvířátkách v lese, ale konečně i v lidech.
