Bylo nebylo, byl jednou jeden malý mráček jménem Modráček. Jak se tak mráček sám toulal po širém nebi a plul po modré obloze, všiml si, že nad horami jsou velké tmavé mraky. A takové ještě nikdy předtím neviděl.
Pomalu k nim připlul o kousek blíž. „Proč jste tak tmavé a velké?“ zeptal se jich slušně.
Tmavé mraky se na sebe podívaly a začaly se smát. „No proto, že zem je moc suchá a my jsme tady proto, abychom jí dopřáli trošku vodičky. A tak velké jsme proto, že tu vodu držíme v sobě. Říká se tomu déšť,“ vysvětlily Modráčkovi tmavé mraky.
Malý mráček tomu ale moc nerozuměl, a tak na ně jen smutně hleděl a sledoval jejich krásný déšť, jak padá na hory. „Neboj se, i ty se to jednou naučíš,“ povzbuzovaly ho mraky, když viděly jeho smutný výraz. A tak se Modráček usmál a nechal se větrem odnést dál po namodralém nebi.
Jak tak plul po obloze, jeho pohled upoutalo suché pole. Viděl lidi, jak se snaží zalévat svou smutnou, vyprahlou úrodu. Dokonce i kytičky byly smutné a jejich okvětní lístky se netřpytily duhovými barvami! Tehdy si vzpomněl na slova svých velkých kamarádů mraků. Co kdyby jim trošku pomohl a spustil na ně déšť i on? „Jak to jen udělám?“ zamyslel se mráček. Vždyť přece Modráček ještě nikdy déšť nedělal.
Najednou ho z přemýšlení vytrhl letní vánek, který ho polechtal na nose. „Hepčííí!“ kýchl mráček tak silně, že celý ztmavnul. A v tu chvíli se to stalo! Z Modráčka najednou vyšplouchly první dešťové kapky. Kapi, kap, ozývalo se údolím, když první Modráčkovy kapky začaly padat dolů na suchá pole.
„Prší! Já prším!“ radoval se Modráček a posílal na zem tolik vody, kolik jen mohl. Nejprve jen pár, potom víc a víc kapek. Sledoval nadšené kytičky, jak vesele otáčejí své hlavičky a začínají pít vodičku. Dokonce i lidé zvedli hlavy a usmáli se, když na jejich úrodu konečně přišel déšť. „Jéé, prší!“ radovaly se i malé děti a tančily mezi kapkami.
Velké tmavé mraky se na Modráčka z dálky usmály a zavolaly: „Vidíš, Modráčku, dokázal jsi to i ty!“ Radovaly se s ním a přidaly se k němu, aby lidem na zemi i celé přírodě dopřály tolik deště, kolik země potřebovala.
A od toho dne si Modráček vždycky, když bylo třeba, odkašlal nebo kýchl tam, kde to příroda nejvíc potřebovala. Nejenže se naučil pomáhat přírodě na zemi svými kapkami, ale našel si také nové mráčkové kamarády.
