Byla jednou jedna vesnice, kde žila mladá švadlenka jménem Rozálie. Dívka šila šaty s mámou ve svém malém obchůdku, ale nejraději vymýšlela různé návrhy šatů. „Šaty musí mít správné míry a krajky, jinak je nikdo nekoupí!“ kárala ji často máma. Nechápala ji. Ale dívka byla kreativní a ráda si s látkou a barvami hrála.
A tak když ušila šaty pro služky v nedalekém zámku, věnovala se výrobě svých vlastních šatů. Takových krásných a jiných, barevných. „Takové šaty ti nikdo nekoupí,“ říkala jí máma. Její šaty byly jiné než ty, na jaké jsou lidé ve vesnici či na zámku zvyklí.
Jak si tak jednoho dne Rozálie prozpěvovala a pracovala na svých šatech, zvonek u dveří jejich obchůdku zazvonil. Ve dveřích stála mladá dívka, oblečená ve starém potrhaném kabátu s kapucí. „Žebráky tady nechceme!“ odvětila máma švadlenka a už už zabouchla mladé dívce dveře před nosem.
„Počkej, mami, já ji aspoň vyslechnu,“ odpověděla Rozálie milým hlasem. „Jak myslíš, ale naše šaty jí neprodáš. Nemá na to,“ zabručela její máma. A tak Rozálie zavedla otrhanou a špinavou dívku do své dílny. „Tady máme obyčejné šaty pro služky a tady máme trošku honosnější,“ povídala Rozálie a ukazovala jí všelijaké druhy šatů. Dívka se mlčky procházela a obdivovala různé kousky. Do oka jí však padly šaty, které byly schované na konci místnosti. Byly přehozené plachtou, ale kousek šatů vyčníval ven. „Můžu vidět tyhle, prosím?“ promluvila dívka jemným hlasem poprvé.
Rozálie zaváhala. Vždyť přece to jsou její šaty, které šije tak, jak by se nemělo – podle žádných pravidel ani podle slov její mámy. „Můžete, ale ty se vám určitě nebudou líbit. Je to můj vlastní výmysl,“ zasmála se Rozálie a nesměle si přehodila rozcuchaný hnědý cop. Odkryla plachtu a před nimi najednou stály krásné modré šaty s bílou krajkou a žlutými třpytkami. Úžas pohltil celou místnost.
„Tak tohle jsou šaty vhodné na královský ples,“ odvětila dívka a sundala si kapuci. Před Rozálií najednou stála samotná princezna Elvíra ze zámku. „Ona se určitě zahalila, aby ji ve vesnici nikdo nepoznal,“ pomyslela si mladá švadlenka.
„Princezno,“ poklonila se jí Rozálie, „opravdu se vám líbí moje šaty?“ zeptala se jí dojatě. Princezna v jejím krejčovství a chce i její zvláštní šaty? To musí být nějaký zázrak.
„Jsou to ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. Zaplatím ti za ně deset zlatých mincí. A budu ti platit i každý měsíc, když mi budeš šít takové krásné šaty,“ odvětila princezna. Rozálie nevěřícně hleděla do jejích očí. Tolik korun za její šaty?
„Samozřejmě, princezno!“ odpověděla překvapeně mladá švadlenka. Princezna se poklonila, zaplatila za krásné šaty a putovala s nimi až na zámek. Máma švadlenka úžasem nevydala ani hlásku.
A bylo to. Zvěsti o krásných šatech na plese se rozšířily po celém okolí a Rozálie měla práce a práce. Její máma už konečně pochopila, jaký talent se v její dceři skrývá. A tak mladá švadlenka šila šaty nejen pro princeznu, ale i pro celé okolí, které už nechtělo jen fádní šedé barvy, ale i trošku barev. A tak se Rozálie cítila konečně pochopená a z ní a mladé princezny se staly skvělé přítelkyně.
