Byl jednou jeden ranč, kde žila krásná černá klisna jménem Bella. Její černá srst se leskla na slunci jako ten nejdražší diamant. Bella se však lišila od ostatních koní na farmě. Bála se lidí. Dovolila jim, aby ji nakrmili nebo vyčistili její kopyta, ale moc se jí to nelíbilo. Vždy naštvaně dupala nohama a odfrkávala.
A nikdy, nikdy by nikomu nedovolila, aby ji osedlal a na ní jezdil. Její bratr, přátelský kůň jménem Ben, jí často říkal: „Bello, lidé na farmě jsou skvělí, nemusíš se jich bát. Uvidíš, jednou si tě nějaký člověk získá,“ říkal jí.
Ale Bella jen odfrkla a byla příliš tvrdohlavá. Určitě si ji žádný člověk nezíská, tak jako si jejího bratra Bena získal farmářův syn. „Já se nepoddám nikomu!“ říkala tvrdohlavě.
Jednoho slunečného odpoledne si Bella užívala svůj výběh a vznešeně cválala. Její černá hříva vlála ve větru a srst se leskla na slunci. Vypadala jako královna farmy. U jejího plotu se náhle objevila jakási dívka.
Měla lesklé černé vlasy, přesně jako byly ty její. Dívka tam jen tiše stála, sledovala ji a usmívala se. Bella naklonila hlavu a z dálky ji pozorovala. „Zvláštní, nepřibližuje se ke mně, nechce mě osedlat ani učesat, jen mě sleduje,“ přemýšlela klisna.
A tak ji Bella z dálky sledovala. Hleděly mlčky na sebe a jejich oči jen jiskřily. Klisna se procházela po výběhu a pomalu se blížila blíž k plotu. Byla zvědavá. Takový pocit často nezažívá a určitě ne u lidí. Dívka byla farmářova dcera, ale ještě ji tam nikdy předtím neviděla, protože předtím žila mimo farmu.
„Ani ty nejsi pochopená jako já,“ řekla potichu dívka. Klisna Bella stála nehybně za plotem, jen sledovala pohyb jejích úst. „Já jsem Isabela, můj otec farmář ti dal jméno po mně. Možná si k sobě najdeme cestu.
Ani mě, ani tebe nikdo pořádně nechápe, možná se skamarádíme,“ odpověděla dívka jemným hlasem a natáhla k Belle ruku. Bella nejdřív zaváhala a couvla, ale pak se naklonila blíž, dokud se její nos nedotkl dívčiny ruky.
Něco jí říkalo, že tak to má být. Z dívky cítila klid a poprvé u lidí neměla strach ani necítila hněv. Jen klid. Isabela se usmála a hladila Bellu po její krásné srsti.
„Toto ještě nikdy předtím nikomu nedovolila. Asi jste si souzeny a budete nerozlučné přítelkyně,“ řekl potichu farmář své dceři. Ta se na něj usmála a jeho slova se skutečně naplnila.
Od toho dne se z Belly a farmářovy dcery Isabely staly přítelkyně a Bella konečně pochopila slova jejího bratra Bena. Přece si ji nějaký člověk získal. A tak začala mladá klisna postupně důvěřovat farmářské rodině.
Naučila se, že lidé mohou být přátelé a nemusí se jich bát. Sice dovolila jen Isabele, aby ji osedlala, ale když ji čistili nebo dávali jí žrát, nebyla naštvaná, ba ani neodfrkávala. A tak i majestátní klisna otevřela své srdce a zjistila, že mít přítele je skutečně skvělé.
