Byl jednou jeden malý vlček, který se jmenoval Argo. Žil se svou rodinkou – smečkou – v lese pod velkou šedou skalou. Každý večer, když vyšel měsíc, jeho tatínek, mohutný vlk, zvedl hlavu a z plného hrdla zavyl: „Aúúúúú!“
A celá smečka se k němu jednomyslně přidala. Tedy všichni kromě malého Arga. Ten stále neuměl výt. Toužil výt jako jeho tatínek, a tak to zkoušel den co den, ale pořád se mu to nedařilo. Jeho sourozenci to už dávno uměli. Ale on – ani hlásek.
„Jsi jako kočka! Ani vyjící zvuk nevydáš!“ smáli se mu sourozenci. Argo byl z toho moc nešťastný. Co když vůbec není opravdový vlk?
Bylo chladné odpoledne a Argo se potuloval lesem spolu se svou nejmenší sestřičkou Lanou. Vesele cupitali lesem a hledali šišky. Rádi si s nimi hráli, když se velcí vlci nedívali. Jen jeho malá sestřička Lana se mu nesmála a ráda s ním trávila čas. Ostatní sourozenci se mu jen posmívali, že není opravdový vlk.
A tak se Argo a malá Lana procházeli a sbírali šišky, když tu najednou – bum! Malá Lana byla pryč. Spadla do hluboké jámy, která se schovávala pod hromadou listí a šišek. Ležela dole ve strachu a bolesti, ale viděla, že její bratříček je nahoře.
„Pojď, vytáhnu tě!“ řekl Argo, ale na sestřičku nedosáhl. Byl příliš malý.
„Neodcházej, prosím!“ prosila jej Lana.
Argo jí nedokázal pomoci, ale nemohl ji tam přece nechat samotnou – byl její velký bratr. Venku se začalo stmívat, vítr ševelil listím a z dálky se ozývaly strašidelné zvuky lesa. Věděl, že je pro ně les v noci nebezpečný, ale musel dostat sestřičku i sebe do bezpečí.
Podíval se na měsíc, který vykukoval zpoza stromů. Nebyl úplněk. Jen úzký srpeček. „Takové štěstí já nemám,“ pomyslel si Argo. Jeho sestřička ještě výt neuměla, byla příliš malá. A tak to bylo jen na něm. Věděl, že při úplňku se výt učí nejlépe, ale dnes úplněk nebyl.
Podíval se dolů, viděl, jak se jeho sestřička třese strachem, a i jemu začínalo být chladno. Cítil, jak mu srstí probíhá jemný závan strachu. Zhluboka se nadechl a začal. Zkusil to poprvé – nic. Podruhé – stále nic. Dokonce i potřetí! Nevzdával se a hleděl na měsíc, odhodlaný nepolevit. A najednou to přišlo! „Aúúúú!“ ozvalo se hlasitě. Znělo to tak čistě a skutečně! Jeho hlas se nesl celým lesem.
Za chvíli přiběhl tatínek spolu s nejsilnějšími vlky ze smečky. „Všude jsme vás hledali!“ řekl vystrašeně a objal Arga i Lanu, kterou vytáhli z jámy.
„Tatínku, Argo vyl jako velký vlk a ochránil mě!“ řekla Lana hrdě a usmála se na brášku.
Tatínek se postavil před syna a hrdě odpověděl: „Zachoval ses jako pravý vlk! A vylo ti to nádherně!“ dopověděl a letmo jej šťouchl čenichem do šedé srsti. Argo byl na sebe pyšný.
Argo věděl, že právě odvaha mu dodala sílu. Věděl, že je tu pro svou rodinu. A jeho ostatní sourozenci se mu už nesmáli. Lana jim totiž pověděla, jak statečný její bratr byl. A Argo nejenže vyl na měsíc, ale společně s tatínkem chránil smečku jako opravdový velký vlk! A už nikdy o sobě nepochyboval.
