Byla jednou jedna maličká bílá myška jménem Pipi. Žila ve starém domečku, který patřil jedné hodné babičce. Malá Pipi si v kuchyni našla tajný úkryt – malou dírku za kredencí, kde se zabydlela.
Její postel byla krabička od sirek, kterou si vystlala měkkým peřím. Ve svém malém příbytku měla dokonce i knoflíky, které jí sloužily jako talířky, a víčko, ve kterém se umývala. To si vždy napustila vodou, když stará paní spala, aby se mohla vykoupat.
Přes den, když slunce svítilo okny a v domě byl ruch, Pipi klidně spala. Cítila se v bezpečí. Jenže to měla trošku pomotané – spala přes den a v noci byla vzhůru. A přece to tak nemělo být. Když se v domě setmělo a všechna světla zhasla, Pipi se bála. Byla ve střehu, třásla fousky a nemohla ani oka zamhouřit! Každé zaskřípání dřeva, zafoukání větru či tikot hodin jí zněly jako bubnování obrů. Bála se, a tak jen hleděla z okénka na hvězdičky a měsíček, které jí přinášely alespoň trošku světla dovnitř.
Dnešní den byl však jiný.
Myška ani netušila, že se s tmou spřátelí tak brzy – a právě tuto noc. Pipi se přes den velmi těžko spalo, protože stará babička měla v domě oslavu. Přišly tety, strýčkové, smáli se, zpívali a tancovali až do večera. Pipi se vůbec nevyspala, protože celý dům se hlukem otřásal! Když ale konečně všichni odešli, v domě zůstalo ticho a tma.
Nastala noc a Pipi si vlezla do své krabičky od sirek a přikryla se peříčkem až po ouška.
„Zkusím usnout,“ řekla unaveně Pipi. Ale stále se třásla strachem. Její velká ouška poslouchala každý zvuk, který se domem nesl.
Když tu náhle do jejích malých dvířek něco narazilo.
„Bum!“ ozvalo se.
A potom ještě jednou: „Bum!“
Myška vystrašeně pootevřela dvířka – a do její skromné komůrky zavítal nečekaný host. Byla to malá světluška, která jí klepala na dvířka! Světélko jí zářilo na bříšku jako malý měsíček. Pipi se uklidnila.
„Ahoj!“ pozdravila světlušku, ale ta mlčela a sedla si na její postýlku. Ukázala myšce, aby si lehla, a Pipi poslechla.
Zavřela oči a světluška příjemně svítila a tiše si pobrukovala. Pipi to však už nevnímala, protože usnula nejen rychle, ale i sladce – jako ještě nikdy předtím.
Když se ráno Pipi probudila, světluška byla pryč. Nevěděla, jestli to bylo skutečné, nebo jen sen. Ale věděla jedno – že světlušky na ni v noci dávají pozor a že se nemá čeho bát.
Od té doby se malá myška tmy nebála, protože věděla, že když spinká, nejen hvězdičky, ale i světlušky nad ní bdí.
