Za horami, dolinami tyčil se nádherný zámek. V tomto zámku bylo bohatství, které nenajdeme jen tak někde – zlaté sochy, zářivé lustry a truhlice plné zlatých mincí. Ač měl král veliké bohatství, štěstí ani úsměv mu to na tvář nepřineslo. Byl nešťastný. Králův syn, princ Karel, byl totiž začarován děsivou kletbou, kterou na něj uvrhla stará čarodějnice.
Nebyla to však náhoda. Mladý princ byl sice velmi pohledný, ale také velmi pyšný a zlý. Pyšnil se přepychem a bohatstvím a posmíval se chudým vesničanům. Jeho otec, král, si s ním nevěděl rady, a tak požádal čarodějnici o pomoc. Prosil ji, aby mu dala trochu lásky a pokory do srdce. Čarodějnice však byla ohromena princovou namyšleností – a zaklela ho. A tak se z mladého krásného prince Karla stal hrozivý medvěd.
Král držel svého syna skrytého před světem a snažil se najít někoho, kdo by mu pomohl, ale nikdo netušil, jak kletbu zlomit. Karel však zůstal pyšný a pod medvědí srstí i rozhněvaný. Král mu musel nosit jídlo a starat se o něj, aby ho nikdo nespatřil.
Jednoho dne princ Karel, sedící ve své komnatě, zahlédl z okna něco neobvyklého. Uviděl mladou dívku, která u zámku trhala maliny a vesele si pobrukovala.
„Jak je šťastná,“ pomyslel si princ a hlasitě si povzdechl.
A tak každý den pozoroval z komnaty mladé děvče, které chodilo na maliny.
Měla potrhané červené šaty, starý slaměný košík, ale na tváři úsměv a laskavost.
„Hmm, je šťastná, i když je chudá,“ pomyslel si princ překvapeně. „Ale aspoň není zavřená tady,“ zabručel.
Když ji tak pozoroval, jak si vesele sbírá maliny, všiml si něčeho v lese opodál. Byla to skupinka šedých vlků – a mířili přímo k mladé dívce!
Princ Karel se polekal a vykřikl: „Pozor! Vlci!“ Ale dívka ho neslyšela. Byla příliš daleko a on vysoko v komnatě.
V Karlovi se cosi pohnulo. Pocit, který v sobě dlouho hledal. Poprvé po mnoha letech nemyslel na sebe – myslel jen na to, že jí musí pomoci. Bez váhání vyrazil dveře komnaty a jeho velké medvědí tlapy duněly po zámku.
Všichni v zámku se vyděsili, když spatřili medvěda běžícího chodbami. Nikdo o něm nevěděl, jen samotný král.
Princ Karel proběhl zahradou, přeskočil vysoký plot a vběhl do lesa. Využil svou medvědí sílu a rychlost a uháněl za hlasem, jak nejrychleji dokázal.
„Pomóóoc!“ ozývalo se lesem. Křik mladé dívky ho dovedl přímo k ní. Karel vykoukl zpoza keřů a spatřil smečku vlků kroužící kolem dívky. Postavil se na zadní tlapy a zařval tak mocně, až se stromy otřásly. Byl hrozivý. Vlci se lekli, zavrčeli a utekli pryč.
Dívka spadla na zem strachy a rozplakala se. „Prosím, neubližuj mi,“ zašeptala vystrašeně. Co když si ji chce dát k večeři jako ti vlci?
„Já jsem tě chtěl ochránit,“ odpověděl Karel, který se stále skrýval v hrozivé medvědí podobě.
Dívka byla překvapená, že medvěd mluví, ale byla mu upřímně vděčná. Nedívala se na něj s odporem, ale s vděčností.
„Děkuju,“ řekla vroucně a pohladila medvěda po srsti. Viděla, že jí nechtěl ublížit.
A vtom se to stalo!
Nad zámkem vyšlo slunce, jasnější než kdy dřív. Zem se zachvěla a Karla zalily zlaté paprsky zvláštního světla. A najednou před mladou dívkou, která seděla na zemi u rozsypaných malin, nestál medvěd – ale skutečný princ!
Od toho dne se vše změnilo a kletba byla konečně zlomena. Král byl štěstím bez sebe! Nejenže byl princ Karel opět člověkem, ale už nebyl ani pyšný či zlý.
Karel začal trávit každý volný den s dívkou, jejíž jméno bylo Helena. Procházeli se spolu lesem, sbírali maliny nebo obdivovali květiny na louce. Dokonce spolu pomáhali ve vesnici chudým lidem, kterými princ dříve tak opovrhoval.
A když jednoho dne Karel požádal krásnou Helenku o ruku, neřekla „ano“ proto, že byl bohatý princ, ale proto, že v něj věřila – i když byl medvědem.
