Byl jednou jeden malý slon. Tento malý šedý sloník se jmenoval Bupi. Nežil však na polopoušti, ba ani v lesích nebo pralesích. Tento sloník totiž žil v zoologické zahradě se svou maminkou, slonicí Azrou. Neznal však, co to je žít ve volné přírodě, protože se narodil v zoo.
Znal jen svou ohrádku, mámu Azru, starého slona Pipa, který tam s nimi žil, a milou paní, která se o ně starala a nosila jim jídlo. Příběhy o polopoušti a krásných západech slunce slyšel jen od své mámy Azry, která pocházela z daleké Afriky. Malý Bupi však toužil volnou přírodu vidět – ty krásné západy slunce nad řekou, o kterých mu máma vyprávěla příběhy.
Jak se tak Bupi jedno slunečné odpoledne procházel po svém výběhu, jeho pozornost zaujala malá holčička. Usmívala se na něj zpoza ohrady a vesele mu mávala. Jiné děti se z něj takto neradovaly. Bupiho to potěšilo, úsměv holčičce opětoval a radostně zamával chobotem. Holčičku to velmi potěšilo. „Jé, mami! Sloník si mě všiml, a dokonce mi i zamával!“ odvětila radostně.
Malý sloník viděl, jakou radost holčičce dělá, a tak jí ještě předvedl pár triků s chobotem a ušima a vydal u toho legrační zvuk. Holčičce se jeho představení moc líbilo, a dokonce se přišly podívat i jiné děti, které mu vesele tleskaly! Bupi se cítil zvláštně. Možná je přece jen tam, kde má být, a dělá to, co má – dělá dětem radost tady, i když to není daleká Afrika.
Když se sluníčko pomalu začalo schovávat za koruny stromů, sedl si malý Bupi k mámě Azře a s povzdechem jí řeklo slůně moudře, ale přece jen trošku smutně:
„Víš, maminko, možná se nikdy nedostanu do Afriky, ale aspoň udělám dětem radost.“
Máma slonice se na něj jemně usmála, přitiskla ho velkým chobotem blíž a odpověděla:
„Možná ne, Bupi. Ale dnes mělo z tebe radost hodně dětí a to je úplně stejný skvělý pocit na srdci jako dívat se na západ slunce v daleké Africe,“ vysvětlila mu maminka.
V té chvíli zpoza stromů vykouklo zapadající slunce. Jeho paprsky byly oranžové, jemné a celé nebe nad zoologickou zahradou se najednou zbarvilo do zlatova. Bupi s údivem hleděl na nebe a na kouzla, která vykouzlilo. Bylo to nádherné a zázračné. Slonice Azra hleděla na své mládě a na oblohu a odvětila:
„Takto kouzelně zapadá sluníčko i v Africe, jen tam neděláme radost tolika dětem,“ vysvětlila mu jemně.
A tak tam seděli, obklopení tichem, a spolu hleděli na krásný západ slunce, jaký malý Bupi ještě nikdy neviděl. Máma Azra si tímto kouzelným západem slunce připomněla staré časy v Africe – už dlouho neviděla tak krásnou oblohu. Bupi sice stále snil o volné přírodě, ale poprvé pocítil, že i tady, v zoologické zahradě, má své místo. A že i tady může být šťastný.
