O autíčku, které si vybíralo barvu

Bylo jednou jedno malé autíčko a mělo šedivou barvu. Vyjelo si na projížďku, ale bylo moc smutné.

„Proč jen jsem šedivé, to je taková nudná barva. Já bych chtělo mít krásnou pestrou barvu,“ stěžovalo si autíčko. 

Bylo tak zamyšlené, jak by si mohlo změnit barvu, že málem sjelo ze silnice.

„Kam koukáš?“ volal na něj náklaďák, který se polekal, že do něj autíčko nabourá.

„Promiň, já jsem jen přemýšlelo, jak bych si mohlo změnit barvu.“

„To je snadné,“ zasmál se náklaďák. „Jeď do města. Mají tam lakovnu. To je taková opravna, kde mění a opravují autům barvu.“

„Děkuji ti za radu, hned tam pojedu,“ zaradovalo se autíčko.

„A dávej pozor na cestu,“ volal za ním náklaďák.

Ale autíčko se ani neohlédlo, myslelo jen na to, jak si bude moct vybrat jinou barvu.

Když přijelo do lakovny, hned povídalo: „Dobrý den, já bych chtělo být modré jako jasné nebíčko.“

Za chvilku bylo ze šedivého autíčka modré. Vyjelo z lakovny a mělo velikou radost. Projelo kolem parku, kde uvidělo kvést růže.

„Jé, to je krásná barva. Já chci být červené!“

A už jelo zpátky do lakovny.

Za chvíli bylo z modrého autíčka červené. 

„To jsem krásné,“ myslelo si autíčko a jelo kolem zahrady, kde zrovna sekal pán trávu.

„Jé, taková krásná zelená, ta bude jistě ještě lepší,“ řeklo si autíčko, sešláplo plyn a už bylo zpět v lakovně. 

Za chvíli už z lakovny jelo zelené autíčko. Jelo kolem školy a uvidělo tam holčičku s fialovou aktovkou. 

„Tak tohle je krásná barva. Ta by mi určitě také slušela. Bude lepší než zelená, té je v přírodě i tak dost. Ale fialovou, to nikdo nemá.“

Autíčko dorazilo zase do lakovny, kde ho ze zeleného přebarvili na fialové. Vyjelo ven a užívalo si, jak je krásné. Pak se ale podívalo na sluníčko.

„Jé, to krásně září. Já chci být žluté jako sluníčko, abych také tak pěkně zářilo,“ usmyslelo si autíčko.

Znovu dojelo do lakovny, kde ho zase z fialové přebarvili na žlutou.

„Jsem jako pampeliška na čtyřech kolech,“ radovalo se autíčko. 

Tu ale zahlédlo paní v oranžovém klobouku. 

„Ne, já chci být pomeranč na čtyřech kolech,“ umanulo si a hurá zpátky do lakovny.

„Tak jakou barvu vlastně chceš?“ zlobil se už pán v lakovně, protože celý den předělával stále dokola jedno autíčko.

„Oranžovou,“ řeklo autíčko, ale v tu chvíli vyhrklo: „Ne, žlutou. Ne, vlastně zelenou. Tu také ne, modrou. Ale né, fialovou. Ach jo, na světě je tolik krásných barev, jak si mám vybrat jen jednu?“ ptalo se nešťastně autíčko a už mělo pláč na krajíčku.

Pán se ale ťukl do čela, že dostal nápad.

„Já už vím, jak ten tvůj problém vyřešit. Tak pojď, jdeme tě nabarvit.“

Za chvilku vyjelo z lakovny autíčko, jaké ještě na silnici nikdo nikdy neviděl. Bylo totiž duhové. Mělo na sobě všechny své oblíbené barvy dohromady. Konečně bylo spokojené. A moc mu to slušelo. 

A tak spokojené autíčko jelo domů, aby se po tom dlouhém dni vyspinkalo. Už nebylo nudné šedivé, ani jednobarevné, ale duhové. A těšilo se, jak bude dělat radost každému, kdo se na něj podívá.