Byl jednou jeden krásný les plný zvídavých zvířátek. Žili tam zajíčci, medvídci, srnky, ale také silní jeleni či obávaní vlci. V tom lese žila i malá srnka jménem Bambi. Byla velmi zvědavá a spolu se svým kamarádem, bílým zajíčkem Timem, ráda objevovala les, ochutnávala sladké lesní plody a sbírala barevné kvítky na nedaleké louce.
Jednoho dne se Bambi probudila, popřála mamince dobré ráno a vydala se s Timem na procházku lesem. Sluníčko už probleskovalo mezi hustými stromy.
„Jen nechoďte k velké šedé skále, tam žijí nebezpeční vlci!“ volala na ni maminka, když Bambi odcházela. Ale Bambi to přece dobře věděla – maminka jí to připomínala každý den.
Jak tak kráčela lesem a Tim vedle ní vesele poskakoval, náhle zaslechli podivné kvílení.
„Co je to za zvuk?“ zeptala se Bambi překvapeně. Zajíček nastražil ouška, aby lépe slyšel. Zvuk neustával – někdo tam kňučel o pomoc.
Bambi a Tim začali hledat. Prohlédli malinový keř, hromádku suchého listí i dutinu ve starém dubu, ale nikde nikoho nenašli. Až narazili na něco, co se zachytilo v hustém křoví.
„Ahoj, potřebuješ pomoct?“ zeptal se zajíček opatrně. Z křoví se ozvalo slabé, uplakané: „Ano, prosím.“
Bambi s Timem odsunuli větve – a uviděli malé vlče, které se tam zamotalo. Oba se polekali. Vždyť vlci loví srnky i zajíce!
„Nebojte se mě, prosím,“ píplo vlče tichým, bojácným hláskem. Bylo ještě maličké a zraněné, takže nemohlo nikomu ublížit.
Bambi i Tim chvíli váhali, ale nakonec se rozhodli pomoci. Opatrně vlčátko vysvobodili ze křoví.
„Děkuju vám,“ řeklo vlče vděčně. Trochu se třáslo, bylo poškrábané a jedna nožička ho bolela. Nebýt srnky a zajíčka, zůstalo by tam uvězněné možná celou noc.
„Jmenuju se Šediváček. Pomůžete mi, prosím, dostat se zpátky domů ke skalám? Bolí mě tlapka,“ poprosilo tiše.
Bambi se zarazila. Vždyť maminka jí přece říkala, že ke skalám se nesmí – tam žijí vlci! Ale Šediváček tam přece sám dojít nemůže. Nakonec se s Timem rozhodli, že mu pomohou.
Společně šli lesem. Bambi pomáhala Šediváčkovi jít a malý zajíček kolem nich vesele poskakoval a vyprávěl vtipy, aby vlčátko rozveselil. Po cestě si Bambi uvědomila, že ne všichni vlci jsou tak hroziví, jak si myslela.
Když dorazili k velkým šedým skalám, z křoví před nimi vyskočil velký vlk – Šediváčkův tatínek.
„Šediváčku! Synku!“ zvolal dojatě a přiběhl k němu. Šediváček mu rychle vyprávěl, co se stalo, aby jeho novým kamarádům neublížil.
„Bambi a Tim mě zachránili, tati. Bez nich bych se sem nedostal,“ vysvětlil vlček.
Z jeskyně vyšli další vlci a zvědavě se dívali na srnku a zajíce. Velký vlk přikývl a řekl: „Děkujeme vám, že jste mu pomohli.“ A poklonil se jim – to byla pro Bambi i Tima velká čest.
Od té doby se Bambi vlků už nebála – a ani zajíček Tim ne. Šediváček se stal jejich nejlepším kamarádem a v lese zavládl klid.
Dokonce i maminka srnka nového kamaráda přijala s láskou. Od té doby byli vlček, srnka a zajíček nerozlučná trojka, která spolu v lese zažívala spoustu dobrodružství.
A tak v tom kouzelném lese panovalo přátelství – mezi těmi, o kterých by to nikdo neřekl.
