Byla jednou na louce jedna krásná slunečnice. Byla ale velmi smutná, protože na louce rostlo spousta jiných květin, jen ona tam byla sama. Z dálky viděla pole plné nádherných slunečnic, které stály všechny pohromadě – jen ona byla na louce jediný žlutý kvítek. Cítila se osaměle.
Každý den sledovala, jak se její slunečnicové sestry otáčejí za sluníčkem, jen ona se otáčela sama. A když tak smutně hleděla ke slunci, přistála jí na okvětním lístku malá včelka.
„Můžu si vzít trošku nektárku?“ zeptala se zdvořile včelka.
Slunečnice jen smutně odpověděla: „Ano, můžeš.“ A tak si malá včelka nabrala nektar.
Byla ale překvapená, že je slunečnice smutná. Všechny slunečnice bývají přece veselé a vesele se pohupují ve větru, když se otáčejí za sluncem.
„Proč jsi smutná?“ zeptala se včelka zvědavě.
Slunečnice smutně hleděla na malou včelku, která kolem ní poletovala.
„Protože jsem jediná slunečnice na této louce. Ostatní jsou spolu, jen já jsem tady sama,“ odpověděla sklíčeně slunečnice.
Včelka se zamyslela, ale brzy si uvědomila, že na tom přece není nic špatného. Vítr ji zavál právě tam, kde měla být – a právě díky tomu je tahle louka výjimečná. Slunečnice na ní svítí jako malé sluníčko.
Včelka se rozhodla, že svou novou kamarádku rozveselí a vysvětlí jí, že nemá důvod být smutná. A tak si sedla na jeden z jejích velkých žlutých okvětních lístků a začala vyprávět: „Víš, každý kvítek je tam, kde má být. Ty možná nejsi mezi ostatními slunečnicemi, ale právě proto jsi na téhle louce výjimečná – protože jsi tu jediná. Celá louka se díky tobě usmívá. Když létám nad poli, vidím stovky květin, ale jen ty tu záříš jako malé sluníčko.“
Slunečnice se trochu začervenala. Nad tím se ještě nikdy nezamyslela. Byla na louce jediným vysokým žlutým kvítkem.
„Opravdu si to myslíš?“ zeptala se nesměle včelky.
„Ano a nejen já – i moje včelí sestřičky a motýlci tě obdivují. Jsi ozdobou téhle louky, její královnou!“ zabzučela radostně včelka.
Slunečnice se překvapeně rozhlédla a opravdu – kolem ní poletovaly včelky a barevní motýli, kteří obdivovali její krásu.
A tak se slunečnice konečně usmála. Už se necítila smutná, protože si uvědomila, že i když není mezi svými sestrami slunečnicemi, není sama. Pochopila, že ji obdivují nejen včelky a motýlci, ale i ostatní květiny na louce.
A od té doby se každé ráno s radostí otáčela za sluníčkem a vítala všechny své malé kamarády, kteří k ní přilétli.
