Byly letní prázdniny a neradovaly se z nich jen děti, ale i sluníčko, které jasně svítilo na obloze. Děti si užívaly volné dny a těšily se, že už nemusí sedět ve školních lavicích. Některé stavěly hrady z písku u moře, jiné se projížděly na kole s kamarády po ulicích nebo hrály fotbal na hřišti. Všichni se bavili – až na malého chlapce Martina.
Hnědovlasý chlapec trávil prázdniny trochu jinak než obvykle. Místo toho, aby zůstal ve svém rodném městě s rodiči nebo kamarády, musel strávit celý měsíc u svých prarodičů v malé vesničce. Žádná hřiště ani parky, žádná obchodní centra s kiny, a dokonce ani žádné jiné děti. Byla tam jen pole, stromy a spousta zvířat. Pro Martina to byla hotová katastrofa a nemohl se dočkat srpna, který už stráví doma.
Babička a dědeček se snažili Martina rozveselit všemi možnými způsoby. Babička mu vařila jeho oblíbená jídla, dívali se s ním na filmy a dědeček ho dokonce učil štípat dřevo. Nic z toho ale vnuka nerozveselilo. Martin jen s otráveným výrazem hleděl do tabletu nebo na televizi.
V pondělí ráno vešel dědeček do chlapcova pokojíčku s nadějí v očích.
„Půjdeme spolu na ryby?“ zeptal se mile.
Martin se zamračil a zvedl oči od tabletu.
„Ne! Nemám rád ryby. Voda je přece na koupání,“ odpověděl rozhořčeně.
Dědeček se podrbal na šedivé hlavě a najednou se mu rozzářily oči. Dostal nápad.
„Tak vymyslím něco jiného. Uvidíš, bude se ti to líbit,“ řekl nadšeně.
A tak babička s dědečkem rychle sbalili deku, ručníky, nějaké občerstvení a plavky.
„Jedeme! Šup do auta, nebo zítra budeš dojit krávy!“ žertoval dědeček.
Martínek se neochotně zvedl a s naštvaným výrazem se vydal k autu. Nasedli a po chvíli dorazili k malému jezeru.
Martin se podíval z okna a oči se mu rozzářily. Lesklé jezero bylo plné lidí. Někteří stáli u bufetu, jiní se opalovali na slunci. Děti se cákaly ve vodě, plavaly na nafukovačkách a bavily se. Byla tam dokonce i velká červená skluzavka, která vedla přímo do vody.
Vystoupili z auta a našli si stinné místo pod stromem. Rozprostřeli deku a babička podala Martínkovi šťavnatý kousek melounu. Ten ho s úsměvem přijal. „To je skvělé!“ zvolal chlapec nadšeně a rychle se převlékl do plavek.
Babička s dědečkem se zaradovali, že konečně vidí na vnoučkovi úsměv. Jeho nálada se zcela změnila. Chlapec zapomněl na tablet, který nechal v batohu, a běžel s dědečkem do vody.
A neuvěříte! Ve vodě si s dědečkem házeli míč a brzy se k nim přidaly i jiné děti z okolí. A tak Martin nezískal jen nové kamarády, ale i nová dobrodružství. Hráli si s míčem, plavali a znovu a znovu sjížděli po velké skluzavce.
Když slunce pomalu zapadalo, Martin se spolu s prarodiči vydal domů. U večeře se na ně chlapec usmál. Už nebyl vůbec naštvaný.
„Omlouvám se, že jsem byl protivný. Můžeme jet zítra znovu k jezeru?“ zeptal se nesměle. Dědeček se na něj usmál.
„Nic se neděje. A jet můžeme, ale musíš mi trochu pomoct na zahradě – a pak pojedeme. Platí?“ Martin radostně přikývl a hltal sousto za soustem.
Od toho dne už nebyl chlapec mrzutý. S radostí pomáhal babičce a dědečkovi na zahradě a trávil čas s novými kamarády u jezera. Uvědomil si, že ne všechna zábava se odehrává na tabletu nebo před televizí – ta pravá na něj čeká venku, jen jí musí dát šanci.
