Byla jednou jedna princezna jménem Anna. Každý obdivoval její krásu, ale ona si stále nedokázala vybrat prince, který by ji zaujal. Všichni princové byli domýšliví a ukazovali jí jen své bohatství nebo krásu. Ale Anna toužila po princi, který by ji měl rád takovou, jaká je, a který by ji poslouchal, ne jen zasypával zlatem.
Netušila však, že se to stane dříve, než si myslela – a že v tom bude i trochu kouzel.
Jednoho dne se Anna procházela svou zahradou. Vesele si poskakovala a zpívala, její zlaté vlasy se třpytily ve slunci a žluté šaty se vlnily jako okvětní lístky slunečnic.
Najednou zaslechla zpěv. Nebyl to však obyčejný zpěv – zpívaly žáby z královského rybníka. Princezna se posadila na lavičku a pozorovala je, jak jí krásně prozpěvují. Všimla si však jedné malé žáby se zlatýma očima, která tiše seděla na kameni.
„Ahoj, kamaráde, proč nezpíváš?“ zeptala se princezna. Žába jen tiše zakvákala. Anna se na ni usmála a jemně ji pohladila. Neměla z ní vůbec strach.
„Ani já nemám vždycky svůj den, ale třeba to spolu zvládneme. Co kdybych zpívala s tebou?“ řekla princezna a začala zpívat. K jejímu překvapení žába otevřela ústa, a když princezna dozpívala, odpověděla:
„Já neumím zpívat,“ řekl žabák.
„Ty mluvíš?“ podivila se princezna. Zvířata přece nemluví!
„Ano,“ povzdechl si žabák, „protože jsem kdysi byl člověk. Zlá čarodějnice mě dávno proměnila v žábu.“
Princezna se zamyslela. Jak by jen mohla žabákovi pomoci, aby se proměnil zpět v člověka?
„Jak ti mohu pomoct?“ zeptala se. Byla laskavá a chtěla pomoci každému, ale věděla, že to nebude jednoduché.
„Tu kletbu zlomit nejde,“ řekl smutně žabák.
„Já na něco přijdu,“ odpověděla odhodlaně Anna a rozběhla se do královské knihovny.
Celé dny trávila mladá princezna nad starými knihami a hledala způsob, jak žabáka zachránit. Každý den za ním po studiu chodila a vyprávěla mu o svém životě na zámku. Stali se z nich skvělí přátelé. Žabák jí rozuměl víc než všichni princové, kteří se jí dvořili. Nikdy se nechlubil, jen poslouchal a byl k ní upřímný.
„V knihách jsem nic nenašla,“ řekla princezna smutně jedno odpoledne.
Vtom dostal žabák nápad.
„Mohu něco zkusit?“ zeptal se milým hlasem. Princezna přikývla.
„Musíš ale zavřít oči,“ požádal ji. Anna mu důvěřovala, a tak zavřela oči.
Žabák vyskočil… a políbil ji.
A stal se zázrak! Na obloze se zablesklo a ozvalo se tiché zahřmění.
„Měj oči pořád zavřené!“ vykřikl žabák po jejich polibku.
Ale princezna neposlechla. Otevřela oči – a před ní nestál žabák ani obyčejný chlapec. Stál tam krásný mladý princ.
Princezna se na něj překvapeně podívala a nemohla uvěřit vlastním očím. „To jsi ty, žabáku?“ zašeptala.
Mladý princ se usmál a odpověděl:
„Ano, jsem to já. Tvůj polibek zlomil kletbu – ne kouzlem, ale tím, že jsi mě přijala takového, jaký jsem byl. Bez zlata, bez koruny… jen jako obyčejného žabáka, s nímž jsi trávila svůj čas.“
Princezna Anna se usmála – jinak než dřív. Poprvé se její srdce nerozhodovalo mezi bohatstvím a leskem. Věděla, že našla někoho výjimečného. Našla ho už tehdy, když byl žabák.
Od toho dne už se Anna po zámeckých zahradách nikdy neprocházela sama. Po jejím boku kráčel princ, který ji miloval pro její dobrotu a ona jeho pro jeho laskavé srdce – ne pro jeho krásu ani zlato.
A tak princezna zjistila, že zázraky skutečně existují. Jen je třeba v ně věřit – protože i ji si láska našla způsobem, jaký by nikdo nečekal.
